Tichá hrozba: Když někdo chce ublížit tomu, koho milujete

„Lilianko! Okamžitě to pusť!“ vykřikla jsem, když jsem zahlédla, jak moje fenka něco žvýká pod starou jabloní. Srdce mi bušilo až v krku, protože jsem si všimla, že vedle ní leží roztrhaný sáček a na něm černým fixem napsané: „Držte si svého psa doma, nebo příště nepřežije.“

V tu chvíli se mi podlomila kolena. Všechno se odehrálo během několika vteřin – Lilianka, můj věrný společník posledních sedmi let, se začala třást a z tlamy jí tekla pěna. Křičela jsem na manžela: „Martine! Zavolej veterináře! Rychle!“

Martin vyběhl z domu, mobil v ruce, a já už tiskla Lilianku v náručí. Byla bezvládná, její tělo se mi zdálo najednou tak těžké. V autě jsem ji držela na klíně a modlila se, aby to nebylo naposledy, co cítím její teplý kožíšek.

Na veterině v Novém Městě nás přijali okamžitě. Paní doktorka Novotná byla rychlá a rozhodná. „Co to bylo za pamlsek? Máte obal?“ ptala se mě, zatímco Liliance zaváděla kapačku. Jen jsem přikývla a podala jí sáček s výhružným vzkazem.

„Tohle není poprvé, co se tu něco takového stalo,“ zamumlala doktorka. „Ale většinou to odnesou toulavé kočky.“

Seděla jsem v čekárně, ruce se mi třásly a hlavou mi běžely všechny možné scénáře. Kdo by mohl chtít ublížit mému psovi? Vždyť Lilianka nikdy nikomu neublížila. Ano, občas štěkala na sousedovic slepice nebo honila kočky po zahradě, ale to přece dělají všichni psi.

Martin seděl vedle mě a mlčel. Věděla jsem, že má strach stejně jako já, ale jeho mlčení mě rozčilovalo. „Myslíš, že to byl někdo od sousedů?“ zeptala jsem se tiše.

„Nevím,“ odpověděl stroze. „Ale někdo musel vědět, že Lilianka běhá venku.“

V hlavě mi začaly naskakovat tváře lidí z vesnice – paní Hrdličková, která si pořád stěžuje na hluk; pan Dvořák, co má rád pořádek a nesnáší psy; nebo snad někdo úplně jiný? Najednou jsem si uvědomila, jak málo vlastně své sousedy znám.

Po dvou hodinách vyšla doktorka Novotná z ordinace. „Je to lepší. Dostala protilátky včas. Ale bude to ještě pár dní kritické.“

Rozbrečela jsem se úlevou i vyčerpáním. Martin mě objal a poprvé za celý den řekl: „To zvládneme.“

Doma bylo ticho. Lilianka ležela na dece a já ji každou chvíli kontrolovala. Když přišla večer maminka na návštěvu, hned poznala, že se něco stalo.

„Co se děje?“ ptala se starostlivě.

Všechno jsem jí vyprávěla a ona jen kroutila hlavou: „Tohle už je moc. Musíte to nahlásit na policii.“

Martin nesouhlasně zavrtěl hlavou: „A co tím vyřešíme? Stejně nic nezjistí.“

„Ale aspoň budou vědět, že se tu něco děje!“ trvala na svém maminka.

Celý večer jsme se hádali – já chtěla volat policii, Martin měl strach z pomsty a maminka byla rozhořčená nad lidskou zlobou. Nakonec jsem vzala telefon a zavolala na obecní úřad. Paní starostka byla šokovaná: „Tohle musíme řešit! Dám vědět všem sousedům, aby si dávali pozor.“

Další dny byly plné strachu a nejistoty. Každý zvuk za plotem mě děsil. Lilianka byla slabá, ale pomalu se zotavovala. Sousedé začali být podezřívaví – někteří mě litovali, jiní se tvářili, že o ničem nevědí.

Jednoho večera zazvonil zvonek. Za dveřmi stál pan Dvořák. „Slyšel jsem, co se stalo,“ řekl tiše. „Já bych toho byl schopen… ale tentokrát to nebyl můj styl.“

Zůstala jsem stát v šoku. „Jak to myslíte?“

„Mám rád pořádek, ale nikdy bych neublížil zvířeti,“ řekl a odešel.

Začala jsem být paranoidní – podezírala jsem každého. Dokonce i děti ze sousedství, které si občas dělaly legraci z Lilianky.

Jednoho rána jsem našla další vzkaz ve schránce: „Varovala jsem vás.“ Tentokrát bez pamlsku, jen papírek s kostrbatým písmem.

Martin byl vzteky bez sebe: „Tohle už je moc! Musíme zjistit, kdo to dělá!“

Začali jsme s maminkou obcházet sousedy a ptát se, jestli si něčeho nevšimli. Většina lidí byla ochotná pomoct – až na paní Hrdličkovou. Ta jen zamumlala: „Psi by měli být na vodítku.“

Když jsme odcházeli od jejího plotu, maminka šeptla: „Ta něco ví.“

Večer jsme seděli s Martinem u stolu a přemýšleli, co dál. „Možná bychom měli Lilianku na čas dát k tvojí sestře do Prahy,“ navrhl Martin.

„A co když to nepomůže? Co když půjde příště o nás?“ odpověděla jsem zoufale.

Ten strach mě změnil – už nejsem ta důvěřivá holka z vesnice. Teď vím, že i mezi lidmi, které znáte celý život, může být někdo schopný ublížit tomu nejbezbrannějšímu.

Lilianka přežila. Ale já už nikdy nebudu stejná.

Někdy večer přemýšlím: Co vede člověka k tomu, aby sáhl po takové krutosti? A jak dlouho ještě budeme žít ve strachu před těmi, kteří se skrývají za ploty našich domů?