Ztracená láska: Hledání mé dětské lásky v české realitě

„Markéto! Počkej!“ vykřikl jsem na schodech našeho paneláku, když jsem ji viděl utíkat s očima plnýma slz. Bylo mi patnáct a ona byla všechno, co jsem znal o lásce. V ten den jí zemřel táta a já jsem poprvé viděl, jak se svět může rozpadnout během jediné minuty. Její matka už tehdy pila, ale po pohřbu to bylo ještě horší. Markéta se mi svěřila: „Jakube, já už to doma nevydržím. Máma mě ani nevnímá.“ Držel jsem ji za ruku a slíbil, že ji nikdy neopustím.

Jenže život není pohádka. O měsíc později si pro ni přišli sociální pracovníci. Slyšel jsem její křik přes stěnu: „Ne! Já nechci pryč! Jakube, prosím!“ Stál jsem za dveřmi a brečel jako malý kluk. Nikdy jsem si to neodpustil. Markéta zmizela z mého života stejně rychle, jako do něj vstoupila.

Roky plynuly. Máma mi říkala: „Jakube, musíš se soustředit na školu.“ Ale já jsem místo toho hledal Markétu na Facebooku, v databázích dětských domovů, ptal se známých. Nikdo nic nevěděl. V osmnácti jsem odešel z domu, začal pracovat v supermarketu a večery trávil v hospodě U Tří lvů s kamarádem Petrem. „Hele, kámo, zapomeň na ni. Je to už dávno,“ říkal mi Petr, ale já nemohl.

Jednou v noci, když jsem se vracel domů opilý, jsem si sedl na lavičku před naším panelákem a rozplakal se. „Proč jsi odešla? Proč jsem tě nenašel?“ šeptal jsem do tmy. V tu chvíli ke mně přišla stará sousedka paní Novotná: „Jakube, slyšela jsem, že Markéta je v dětském domově v Plzni.“ Srdce mi poskočilo. Druhý den jsem si vzal volno a vyrazil vlakem do Plzně.

Dětský domov byl šedivý a studený. U vrátnice seděla mladá vychovatelka: „Koho hledáte?“ „Markétu Dvořákovou,“ vyhrkl jsem. „Už tu není. Odešla před dvěma lety.“ Zhroutil jsem se na lavičku před domovem a nevěděl, co dál.

Uplynuly další dva roky. Pracoval jsem jako skladník v logistické firmě v Praze, měl podnájem na Jižním Městě a život mi utíkal mezi směnami a prázdnými večery. Jednoho dne mi přišla zpráva na Facebooku: „Ahoj Jakube, tady Markéta…“ Srdce mi bušilo tak silně, že jsem málem upustil mobil.

Sešli jsme se v kavárně na Národní třídě. Byla krásnější než kdy dřív, ale v očích měla stín smutku. „Jakube, promiň, že jsem tě nechala čekat tak dlouho,“ řekla tiše. Povídali jsme si celé hodiny o všem, co jsme zažili – o jejím útěku z dětského domova, o práci servírky v Plzni, o tom, jak se snažila postavit na vlastní nohy. „Víš, pořád myslím na mámu,“ přiznala se mi. „Nikdy mi neřekla, že mě má ráda.“

Začali jsme se vídat častěji. Chodil jsem za ní do jejího malého bytu na Smíchově, vařili jsme spolu večeře a dívali se na staré české filmy. Jednou večer mi řekla: „Jakube, bojím se, že budu stejná jako máma.“ Objímal jsem ji a šeptal: „Ty nejsi ona.“ Ale strach z minulosti mezi námi visel jako těžký závoj.

Jednoho dne mi zavolala její matka – byla v nemocnici po dalším záchvatu opilosti. Markéta mě prosila: „Pojď tam se mnou.“ Seděli jsme u její postele a poslouchali výčitky i slzy. Po cestě domů mlčela. „Nevím, jestli jí někdy odpustím,“ řekla nakonec.

Začali jsme spolu bydlet. První měsíce byly krásné – smáli jsme se, plánovali budoucnost. Ale pak přišly hádky kvůli penězům, práci i její nejistotě. Jednou večer přišla domů opilá – poprvé od doby, co jsme byli spolu. „Promiň,“ brečela mi v náručí. „Nechci být jako ona.“

Bylo to těžké období. Chodil jsem do práce unavený a doma mě čekalo napětí. Petr mi říkal: „Kubo, nemůžeš ji zachránit sám.“ Ale já to nevzdal.

Jednoho dne Markéta zmizela – nechala jen dopis: „Musím najít sama sebe. Miluju tě, ale teď to nedokážu.“ Zhroutil jsem se na podlahu našeho bytu a brečel jako tenkrát před lety.

Dnes je to rok od jejího odchodu. Občas si píšeme – je v Brně, pracuje s dětmi v azylovém domě a prý je šťastná. Já stále bydlím na Jižním Městě a přemýšlím, jestli jsme mohli něco udělat jinak.

Možná někdy člověk musí pustit toho druhého, aby mohl najít sám sebe. Ale proč je tak těžké odpustit minulosti? Co byste udělali vy na mém místě?