Oslava, která změnila všechno: Rok mezi dvěma světy

„Tohle už dál nejde, Martino. Omlouvám se.“

Slova mého otce, která pronesl v obýváku plném lidí, mi rezonují v hlavě dodnes. Bylo to na jeho jednapadesátých narozeninách. Všude voněl bramborový salát, na stole se leskla lahev becherovky a v kuchyni se smála teta Alena. A pak přišla ta věta. Máma ztuhla s tácem chlebíčků v ruce. Já, jejich dcera Lucie, jsem jen stála a sledovala, jak se náš svět rozpadá.

„Co to povídáš, Karle?“ Mámin hlas byl tichý, ale v očích jí hořela panika. Hosté zmlkli. Táta se podíval na všechny kolem stolu a pak už jen na ni. „Už to dál nedokážu. Potřebuju odejít.“

Nastalo ticho, které trvalo snad celou věčnost. Pak máma položila tác na stůl a rozplakala se. Teta Alena ji objala a já jsem jen stála mezi dvěma světy – tím starým, kde jsme byli rodina, a tím novým, kde už nic nebylo jisté.

Hosté se začali vytrácet. Táta šel do ložnice balit pár věcí. Máma seděla v kuchyni, ruce složené v klíně, oči zarudlé. „Lucko, běž za ním,“ zašeptala. „Zeptej se ho proč.“

Šla jsem tedy za tátou. Seděl na posteli a zíral do zdi. „Tati… proč?“

Povzdechl si. „Už dlouho nejsem šťastný. Snažil jsem se to změnit, ale nejde to. Nechci vám ubližovat víc, než musím.“

„A co máma? Co já?“

„Tohle není o vás. Je to o mně.“

Ten večer jsem poprvé pochopila, jak moc může bolet láska.

Dny po oslavě byly jako zlý sen. Táta si našel podnájem v paneláku na druhém konci města. Máma chodila do práce jako robot a doma jen mlčky seděla u televize. Já jsem se snažila být neviditelná.

Jednou večer přišel táta na návštěvu. Přinesl mámě růže a mě objal. Máma ho pustila dovnitř, ale bylo vidět, že je na pokraji sil.

„Karle,“ začala tiše, „prosím tě o jednu věc. Počkej s rozvodem aspoň rok. Dej nám čas… třeba se něco změní.“

Táta dlouho mlčel. Pak přikývl.

A tak začal náš rok mezi dvěma světy.

Každý měsíc byl jiný. V lednu jsme všichni předstírali, že je všechno v pořádku – kvůli babičce na Tři krále i kvůli sousedům, kteří by jinak začali šířit drby po celém sídlišti. V únoru už to nešlo skrývat: máma brečela v kuchyni nad účty a táta mi psal zprávy, jestli nepotřebuju peníze na školu.

V březnu jsem poprvé slyšela mámu křičet: „Proč jsi mi to udělal? Po třiceti letech!“ Táta stál ve dveřích a mlčel. Já jsem seděla ve svém pokoji a schovávala hlavu pod polštář.

Na jaře přišla první velká hádka o byt. Máma chtěla, aby zůstal nám – mně a jí. Táta chtěl spravedlivé dělení. Volali jsme právníkovi Novákovi, který byl známý tím, že rozvody řeší rychle a bez emocí.

Jednou večer jsem slyšela mámu telefonovat s kamarádkou Zuzanou: „Nevím, jak to zvládnu sama… Lucie je ještě mladá…“

Začala jsem chodit ven s kamarádkou Petrou častěji než dřív. Jednou jsme seděly u Vltavy a já jí všechno řekla.

„Víš co,“ řekla Petra, „moji rodiče se taky rozvedli. Nejdřív jsem je nenáviděla oba dva. Ale časem jsem pochopila, že někdy je lepší být sám než nešťastný.“

V létě jsme jeli s mámou na chalupu do Jižních Čech – poprvé bez táty. Bylo to zvláštní ticho; večer jsme seděly u ohně a máma mi vyprávěla o tom, jak se s tátou poznali na tanečních v roce 1990.

„Myslela jsem si, že spolu zestárneme,“ řekla tiše.

V září přišel táta s novinkou: má novou přítelkyni – Janu z práce. Máma se zhroutila a já jsem poprvé v životě křičela na tátu: „Jak jsi mohl?!“ Odešel bez slova.

Podzim byl těžký pro všechny. Ve škole jsem měla špatné známky a doma bylo dusno. Máma začala chodit k psycholožce Haně a já jsem poprvé uvažovala o tom, že uteču z domova.

V prosinci jsme slavili Vánoce sami dvě – máma a já. Pod stromečkem jsme si daly dárky a poprvé za celý rok jsme se objaly tak pevně, až jsme obě brečely.

V lednu uplynul rok od té osudné oslavy. Táta přišel s papíry k rozvodu a máma je tiše podepsala.

Dnes je to už několik let od té doby. Máma si našla nového přítele – pana Tomáše z knihovny – a já studuji vysokou školu v Praze. S tátou se vídám občas; už mu nevyčítám minulost.

Ale někdy si pořád kladu otázku: Kdyby táta tenkrát počkal déle nebo kdyby máma byla jiná… mohli jsme být ještě rodina? Nebo je někdy lepší pustit minulost a začít znovu? Co byste udělali vy na mém místě?