„Nejdřív Předej Dům, Pak Můžeš Randit!“ Požaduje Moje Dcera

Nikdy jsem si nemyslel, že se ocitnu v takové situaci, ale tady jsem, ve svých padesáti letech, čelím ultimátu od vlastní dcery. Tereza, moje jediné dítě, byla vždy trochu tvrdohlavá, ale tentokrát to vzala na úplně novou úroveň. Řekla mi, docela přímo, že mohu začít znovu randit až poté, co jí přepíšu dům. Můžete tomu věřit?

Všechno to začalo před několika měsíci, když jsem Tereze zmínil, že přemýšlím o tom, že bych se znovu pustil do randění. Moje žena, Lída, zemřela před pěti lety a i když smutek nikdy úplně nezmizí, cítil jsem se připravený znovu otevřít své srdce. Myslel jsem, že Tereza bude podporující, ale její reakce byla úplně jiná.

„Arnošte, to nemyslíš vážně,“ řekla, oči rozšířené nevěřícností. „Jsi příliš starý na to, abys znovu začal randit. A co dům?“

Byl jsem zaskočen. „Co s domem?“ zeptal jsem se, skutečně zmatený.

„No, pokud začneš randit, můžeš se znovu oženit, a co se pak stane s domem? Nechci, aby se nějaký cizinec dostal k němu. Měl bys ho nejdřív přepsat na mě, pak si můžeš dělat, co chceš.“

Nemohl jsem uvěřit tomu, co slyším. „Terezo, tento dům je můj domov. Tvoje matka a já jsme zde vybudovali naše životy. Není to jen kus majetku.“

„Přesně tak,“ odpověděla. „Je to náš rodinný dům a chci se ujistit, že zůstane v rodině. Pokud se znovu oženíš, kdo ví, co by se mohlo stát?“

Snažil jsem se s ní rozumně mluvit, ale byla neústupná. „Podívej, tati, jen se o tebe starám. A o sebe. Nechci tě vidět zraněného a nechci přijít o dům.“

Její slova mě zasáhla. Věděl jsem, že se o mě bojí, ale tohle mi připadalo spíše jako kontrola než starost. Rozhodl jsem se vzít si čas na přemýšlení, doufaje, že změní názor.

Uběhly týdny a Terezina pozice se nezměnila. Pokaždé, když jsem zmínil téma randění, zavřela to stejným ultimátem: „Nejdřív předej dům, pak můžeš randit.“

Začal jsem se cítit uvězněný. Miloval jsem svou dceru, ale také jsem chtěl znovu najít štěstí. Svěřil jsem se svému příteli Adamovi, který prošel podobnou situací se svými vlastními dětmi.

„Arnošte, musíš žít svůj život,“ řekl mi. „Nemůžeš nechat Terezu diktovat tvé štěstí. Dům je důležitý, ale stejně tak i tvé blaho.“

Věděl jsem, že má pravdu, ale myšlenka jít proti přáním Terezy mě tížila. Rozhodl jsem se vyhledat právní radu, abych pochopil své možnosti. Právník mi vysvětlil, že mohu založit svěřenecký fond, aby dům po mé smrti připadl Tereze, ale to by neuspokojilo její okamžité požadavky.

Když jsem tento nápad představil Tereze, byla rozzuřená. „Svěřenecký fond? To nestačí, tati. Chci dům teď. Pokud to nemůžeš udělat, zapomeň na randění.“

Její slova mě hluboce zasáhla. Uvědomil jsem si, že ať udělám cokoliv, Tereza nebude šťastná, dokud nedostane přesně to, co chce. Cítil jsem, jak mě zaplavuje pocit beznaděje. Chtěl jsem znovu najít lásku, ale ne za cenu vztahu s mou dcerou.

Na konci jsem udělal těžké rozhodnutí odložit své vlastní štěstí. Nemohl jsem snést myšlenku, že bych ztratil Terezu, i kdyby to znamenalo obětovat svou šanci na nalezení lásky znovu. Dům zůstal na mé jméno a já zůstal sám, cítící směsici zášti a rezignace.

Život šel dál, ale napětí mezi mnou a Terezou nikdy úplně nezmizelo. Často jsem přemýšlel, jestli jsem udělal správné rozhodnutí, ale strach ze ztráty mé dcery mě držel od toho, abych sledoval své vlastní štěstí. Byla to hořkosladká existence, která mě nechávala toužit po tom, co mohlo být.