Když ti vlastní syn řekne, že tě už nemiluje

„Já už tě nechci, mami. Chci bydlet s tátou.“

Ta slova mi pořád zní v hlavě. Bylo to v úterý večer, když jsem Matějovi četla pohádku na dobrou noc. Seděl na posteli, ruce zkřížené na hrudi, oči plné vzdoru. V tu chvíli se mi zastavilo srdce. Snažila jsem se zachovat klid, ale hlas se mi třásl: „Proč to říkáš, Matýsku?“

„Protože táta je lepší. U něj můžu hrát hry na počítači a nemusím jíst zeleninu,“ vyhrkl a odvrátil ode mě pohled.

Zůstala jsem sedět v jeho pokojíčku, zatímco on se schoulil pod peřinu a předstíral, že spí. V hlavě mi vířily myšlenky. Kde jsem udělala chybu? S manželem Petrem jsme se rozešli před dvěma lety. Rozvod byl těžký, ale snažili jsme se oba být dobrými rodiči. Střídavá péče byla kompromisem – týden u mě, týden u něj. Nikdy jsem si nemyslela, že by Matěj mohl chtít žít jen s jedním z nás.

Druhý den ráno jsem byla jako tělo bez duše. Matěj se mnou skoro nemluvil. Když jsem ho vedla do školky, držel mě za ruku jen z povinnosti. U vchodu se ke mně ani neotočil. „Ahoj, Matěji,“ pozdravila ho paní učitelka Novotná. „Dneska jsi nějaký smutný.“

„Nechci být u mámy,“ zamumlal Matěj a schoval se za její sukni.

Cítila jsem pohled ostatních rodičů v zádech. Některé maminky si šeptaly, jiní se tvářili soucitně. Připadala jsem si jako nejhorší matka na světě.

Odpoledne jsem volala Petrovi. „Prosím tě, co se u vás děje? Matěj mi řekl, že chce bydlet jen s tebou.“

Petr chvíli mlčel. „To mě mrzí, Leni. Ale víš, jak to je… U mě má víc volnosti, možná bych měl být přísnější.“

„To není fér,“ vyhrkla jsem. „Já tady dělám všechno proto, aby měl režim a zdravé jídlo, a ty mu dovolíš všechno?“

„Nechci být ten zlý rodič,“ povzdechl si Petr.

V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Ale místo toho jsem položila telefon a rozbrečela se.

Večer jsem seděla v kuchyni a přemýšlela, co dál. Moje máma mi volala: „Leničko, musíš být silná. Děti jsou někdy kruté, ale to neznamená, že tě nemá rád.“

„Ale proč to říká? Co když jsem opravdu špatná máma?“

„To není pravda,“ uklidňovala mě máma. „Jen je zmatený. Rozvod je pro děti těžký.“

Další dny byly jako zlý sen. Matěj byl odtažitý, odmítal jíst moje jídlo, nechtěl si povídat o školce ani o tom, co ho trápí. Když přišel jeho týden u táty, odcházel s úsměvem a ani se neohlédl.

Začala jsem pochybovat o všem – o sobě, o svých výchovných metodách, o tom, jestli mám právo trvat na střídavé péči. V práci jsem byla roztržitá, kolegyně Jana si toho všimla: „Leni, co se děje? Jsi poslední dobou úplně mimo.“

Rozplakala jsem se jí na rameni. „Můj syn mě nechce. Chce žít s tátou.“

Jana mě objala: „To přejde. Děti jsou někdy nespravedlivé. Ale potřebuje tě.“

Jednoho večera jsem seděla sama v obýváku a dívala se na staré fotky – Matěj jako miminko v náručí, první krůčky, společné Vánoce… Bylo to jako jiný život.

Když přišel další týden a Matěj se vrátil od táty, rozhodla jsem se promluvit si s ním otevřeně.

„Matýsku,“ sedla jsem si k němu na koberec v jeho pokoji. „Vím, že jsi poslední dobou smutný a naštvaný. Můžeš mi říct proč?“

Chvíli mlčel a pak zašeptal: „U táty je všechno lepší.“

„Co je tam lepší?“ zeptala jsem se tiše.

„Nemusím tam tolik poslouchat… A táta mi koupil nový tablet.“

Zhluboka jsem se nadechla. „Víš, že tě mám moc ráda? I když někdy musím být přísná… Dělám to proto, že ti chci dát to nejlepší.“

Matěj se na mě podíval: „A budeš mě mít ráda i když budu chtít být víc u táty?“

Objala jsem ho: „Budu tě mít ráda vždycky. Ale moc bych si přála, abychom spolu byli šťastní.“

Ten večer jsme si spolu hráli s legem a poprvé po dlouhé době se smál.

Vím, že to nebude jednoduché. Možná budu muset přijmout, že Matěj bude chtít trávit víc času s tátou. Ale nikdy nepřestanu bojovat o jeho lásku.

Někdy si říkám – kde je ta hranice mezi tím být dobrým rodičem a tím být oblíbeným rodičem? A jak dlouho vydrží matčino srdce takovou bolest?