Po čtyřiceti letech jsem znovu potkala svou první lásku: Když se minulost střetne s přítomností

„Proč jsi mi tehdy neřekl pravdu?“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si to stačila rozmyslet. Seděli jsme naproti sobě v malé kavárně na Letné, kde voněla káva a venku se pomalu stmívalo. Petr se na mě podíval těma svýma šedýma očima, které kdysi dokázaly rozesmát i rozplakat. Teď v nich byla únava, ale i cosi nevyřčeného.

„Myslel jsem, že to tak bude lepší,“ odpověděl tiše a sklopil zrak k hrnku. Jeho ruce, kdysi jisté a silné, teď lehce chvěly. V tu chvíli jsem si uvědomila, že už není ten kluk s rozcuchanými vlasy a kytarou na zádech, do kterého jsem byla po uši zamilovaná. A já už nejsem ta tichá, spořádaná Jana, která kvůli němu utíkala z domu a psala mu zamilované vzkazy na okraje sešitů.

Bylo to přesně čtyřicet let od chvíle, kdy jsme se naposledy viděli. Tehdy jsme stáli na perónu nádraží v Kolíně. On odjížděl studovat do Brna, já zůstávala doma s rodiči, kteří mi zakazovali všechno, co jen trochu zavánělo svobodou. Slíbili jsme si, že si budeme psát. První dopisy byly dlouhé a plné plánů. Pak přišla vojna, jeho mlčení a nakonec jen krátký vzkaz: „Promiň, musím jít dál.“

Celé roky jsem si říkala, že to tak mělo být. Vdala jsem se za Michala, vychovali jsme dvě děti, postavili dům na okraji Prahy. Ale někde hluboko ve mně zůstala díra – místo pro Petra a pro všechny ty otázky, na které jsem nikdy nedostala odpověď.

A teď tu sedíme naproti sobě jako dva cizinci. On má za sebou rozvod a dospělého syna, já manželství, které už dávno není tím, co bývalo. Když mi před měsícem napsal na Facebooku – „Jano, jsi to ty?“ – srdce mi poskočilo jako kdysi. Nevěděla jsem, jestli mám odpovědět. Ale zvědavost byla silnější.

„Víš,“ začal Petr opatrně, „já jsem tehdy nemohl jinak. Táta byl nemocný, máma mě potřebovala doma. A pak… byl jsem zbabělec. Bál jsem se ti říct pravdu do očí.“

Vzpomněla jsem si na svého otce – přísného muže, který nikdy nepochopil mou touhu po hudbě a svobodě. Jak často jsme se hádali kvůli Petrovi! „S tím klukem už se neuvidíš!“ křičel na mě jednou večer, když mě našel vracet se domů po půlnoci. Máma stála v kuchyni a mlčky plakala.

„Myslela jsem si, že jsi mě prostě přestal mít rád,“ zašeptala jsem.

Petr zavrtěl hlavou: „To nebylo možné. Ale někdy člověk prostě musí…“ Nedokončil větu.

V tu chvíli mi došlo, kolik let jsme oba žili s pocitem viny a nevyřčených slov. Kolik nocí jsem probrečela do polštáře a kolik let jsem předstírala před Michalem i dětmi, že je všechno v pořádku.

„A co teď?“ zeptala jsem se tiše.

Petr se pousmál: „Nevím. Asi už je pozdě začínat znovu.“

Venku začalo pršet. Lidé spěchali domů a já měla pocit, že celý svět běží dál beze mě. V hlavě mi vířily vzpomínky – první polibek za školou, společné hraní na kytaru u Labe, tajné schůzky v parku.

„Víš,“ řekla jsem po chvíli, „já jsem si vždycky myslela, že když tě ještě někdy uvidím, všechno se vrátí do starých kolejí. Ale teď… mám pocit, že tě vlastně vůbec neznám.“

Petr přikývl: „Já tebe taky ne. Ale možná je to dobře.“

Zasmála jsem se – poprvé za celý večer upřímně. „Možná jsme si oba jenom vysnili toho druhého podle svých představ.“

„A možná jsme potřebovali tuhle schůzku, abychom to konečně pochopili,“ dodal Petr.

Když jsme se loučili, objal mě pevněji, než bych čekala. „Děkuju ti za všechno,“ zašeptal mi do vlasů.

Domů jsem šla pěšky přes most. Déšť mi stékal po tváři a já nevěděla, jestli pláču nebo se směju. Doma seděl Michal u televize a ani nezvedl oči od zpráv. Děti už dávno žily své životy – dcera v Brně s rodinou, syn někde v cizině.

Celou noc jsem nemohla spát. Přemýšlela jsem o tom, kolik věcí jsme si v životě nechali utéct mezi prsty jen proto, že jsme měli strach říct pravdu nebo udělat krok do neznáma.

Ráno jsem u snídaně řekla Michalovi: „Včera jsem potkala Petra.“ Podíval se na mě překvapeně a pak jen kývl hlavou.

„A jaké to bylo?“ zeptal se po chvíli.

„Jiné,“ odpověděla jsem upřímně. „Ale asi potřebné.“

Od té chvíle mezi námi něco povolilo. Začali jsme spolu víc mluvit – o dětech, o snech i o tom, co nás trápí. Možná právě setkání s minulostí mi pomohlo pochopit přítomnost.

Někdy si říkám: Kolik lidí kolem nás žije s nevyřčenými slovy a promarněnými šancemi? A kolik odvahy je potřeba k tomu, abychom si dokázali odpustit – sobě i druhým?

Co byste udělali vy? Dokázali byste odpustit minulosti a jít dál?