Nikdy jsem neměla ráda svou snachu, ale když se můj syn rozhodl rozvést, nemohla jsem ho zastavit: Ano, Jana je chaotická, ale přijímá tě takového, jaký jsi

„Tomáši, tohle už není normální! Podívej se kolem sebe!“ vyhrkla jsem hned ve dveřích, když jsem vstoupila do jejich bytu na Žižkově. Bylo to poprvé po půl roce, co jsem je přijela navštívit z Plzně. Všude po zemi rozházené ponožky, na stole zbytky od snídaně a v koutě hromada hraček malého Ondry. Jana se na mě usmála tím svým věčně roztržitým úsměvem a objala mě. „Dobrý den, maminko! Dáte si kafe? Nebo radši čaj?“ zeptala se vesele, jako by neviděla ten chaos kolem.

Tomáš jen pokrčil rameny a beze slova mi pomohl sundat kabát. V jeho očích jsem zahlédla únavu. „Mami, nech to být. Jana má teď hodně práce a Ondra je pořád nemocný,“ zamumlal a zmizel v ložnici.

Sedla jsem si ke stolu a sledovala Janu, jak se snaží najít čistý hrnek. „Víš, Jani, já vím, že to není jednoduché. Ale Tomáš má rád pořádek. Vždycky měl. Pamatuješ, jak měl ve škole vždycky srovnané sešity?“ snažila jsem se začít opatrně.

Jana se zasmála. „To vím moc dobře. Ale já prostě nejsem ten typ. Snažím se, ale někdy je toho moc. A Tomáš… poslední dobou je pořád pryč nebo naštvaný.“

V tu chvíli mi došlo, že něco není v pořádku. Večer, když Ondra usnul, seděli jsme s Tomášem v kuchyni sami. „Mami, já už to nezvládám,“ řekl tiše. „Chci se rozvést.“

Zamrazilo mě. „To přece nemyslíš vážně! Kvůli nepořádku? Vždyť Jana tě má ráda!“

Tomáš se rozplakal. „Není to jen o nepořádku. My jsme si cizí. Já chci klid, ona potřebuje svobodu. Já chci večer ticho, ona si pouští rádio a zpívá s Ondrou. Já chci mít všechno pod kontrolou… a ona mě přijímá i s tímhle. Ale já ji nedokážu přijmout takovou, jaká je.“

Seděla jsem tam a nevěděla, co říct. Vzpomněla jsem si na své vlastní manželství – jak mě můj muž nikdy nepřijal s mými chybami a jak jsem celý život bojovala o jeho uznání. A teď jsem viděla svého syna, jak opakuje stejnou chybu.

Druhý den ráno jsem šla za Janou do kuchyně. Seděla u stolu s hrnkem kávy a dívala se z okna na šedivý dvůr. „Jano… Tomáš mi řekl o rozvodu,“ začala jsem tiše.

Jana jen přikývla. „Já vím. Už dlouho to cítím. Snažila jsem se změnit, ale nejde to.“

„A co Ondra?“ zeptala jsem se.

„Bude mít dva domovy,“ řekla smutně. „Ale aspoň nebude vyrůstat v napětí.“

V tu chvíli mi bylo Janiny líto víc než kdy dřív. Vždycky jsem ji soudila – že není dost dobrá pro mého syna, že neumí vařit svíčkovou jako já, že je moc hlučná a chaotická. Ale nikdy jsem si nevšimla toho nejdůležitějšího: že Tomáše miluje takového, jaký je.

Když jsem odjížděla zpátky do Plzně, dívala jsem se z okna vlaku a přemýšlela: Kde jsme udělali chybu? Měla jsem Tomášovi víc naslouchat? Měla jsem Janu víc podpořit? Nebo jsme prostě každý jiný a některé věci nejdou změnit?

Možná bych měla být méně přísná – k sobě i k ostatním. Možná bych měla začít přijímat lidi takové, jací jsou…

Co myslíte vy? Je lepší bojovat za vztah i přes rozdíly, nebo je lepší odejít a hledat štěstí jinde?