Zůstala jsem sama s dcerou a dluhy. Teď mě bývalá tchyně nutí, abych se k němu vrátila.

„Tohle přece nemůžeš myslet vážně, Jano! Kvůli malé byste se měli dát dohromady. Dítě potřebuje oba rodiče!“ křičela na mě paní Novotná, moje bývalá tchyně, zatímco jsem v kuchyni zoufale třídila složenky a snažila se spočítat, jestli nám po zaplacení elektřiny a nájmu zbyde aspoň na rohlíky.

V tu chvíli jsem měla chuť rozbrečet se přímo před ní. Ale neudělala jsem to. Už čtyři měsíce jsem sama s Aničkou, která má teprve tři roky, a od té doby, co nás Petr opustil, jsem si zakázala brečet před lidmi. Slzy si nechávám na noc, když Anička spí a já se snažím vymyslet, jak zaplatím další splátku za jeho dluhy.

Petr byl můj první velký kluk. Poznali jsme se na střední v Plzni, on byl vždycky ten vtipný, oblíbený, co uměl všechny rozesmát. Já byla spíš tichá šedá myš. Když mě pozval na první rande do kina, myslela jsem, že sním. Všichni říkali, že jsme krásný pár. Jenže Petr měl jednu slabost – neuměl hospodařit s penězi. Vždycky si půjčoval, utrácel za blbosti a věřil, že to nějak dopadne.

Po svatbě se to zhoršilo. Já pracovala jako účetní v malé firmě, on střídal práce a často byl doma. Když se narodila Anička, doufala jsem, že ho to změní. Ale místo toho začal utíkat do hospody a domů nosil jen další dluhy. Jednoho dne prostě zmizel. Nechal mi na stole lístek: „Promiň, Jano. Nezvládám to.“

Zůstala jsem sama s dítětem a s dluhem přes dvě stě tisíc korun. První týdny byly peklo. Každý den mi volali z banky, vyhrožovali exekucí. Musela jsem prodat auto a přestěhovat se z našeho bytu do malého podnájmu na Slovanech. Moje máma mi pomáhala s Aničkou, ale sama je v důchodu a moc peněz nemá.

A právě v tu dobu začala paní Novotná chodit častěji. Nejprve nosila Aničce hračky a sladkosti, pak začala mluvit o tom, jak je Petr nešťastný a jak bychom měli být zase rodina. „Víš, Janičko,“ říkala mi jednou u kávy, „Petr je pořád tvůj muž. Každý dělá chyby. A Anička potřebuje tátu.“

„Paní Novotná,“ odpověděla jsem jí tehdy poprvé ostřeji, „Petr nás nechal ve štychu. Neplatí alimenty, nevolá dceři a já musím splácet jeho půjčky. Jak si představujete, že bychom mohli být zase rodina?“

Zamračila se a začala mi vyčítat, že jsem moc tvrdá a že bych měla odpustit. Prý kvůli dítěti. Ale já vím své – Petr se nezmění. A já už nikdy nechci zažít ten pocit bezmoci, když vám doma zvoní exekutor.

Jednou večer jsem seděla u stolu s hlavou v dlaních a Anička si hrála s plyšákem pod stolem. Najednou ke mně přišla a objala mě kolem krku: „Maminko, proč jsi smutná?“

Polkla jsem slzy a usmála se: „Nejsem smutná, broučku. Jen přemýšlím.“

„A přijde tatínek?“ zeptala se tiše.

V tu chvíli mi puklo srdce. Co jí mám říct? Že její táta utekl před odpovědností? Že ji má rád jen na fotkách na Facebooku? Místo toho jsem ji pohladila po vlasech: „Možná někdy přijde.“

Další den mi volala paní Novotná znovu: „Jano, Petr by vás rád viděl. Můžu ho přivést?“

Chtěla jsem odmítnout, ale pak jsem si řekla – možná je načase postavit se tomu čelem. Souhlasila jsem.

Petr přišel v pátek večer. Vypadal unaveně a starší než před čtyřmi měsíci. Anička k němu běžela a objala ho kolem nohou. On ji pohladil po hlavě a pak se podíval na mě: „Jano… promiň.“

Mlčela jsem.

„Já… vím, že jsem to podělal. Ale chci to napravit.“

„Jak?“ zeptala jsem se tiše.

„Najdu si práci… budu platit alimenty… můžeme být zase rodina.“

Zasmála jsem se hořce: „Tohle už jsem slyšela mockrát.“

Paní Novotná stála za ním a upřeně mě sledovala: „Janičko, dej mu šanci.“

Podívala jsem se na Aničku – její oči plné naděje – a pak zpět na Petra: „Víš co? Začni tím, že zaplatíš aspoň jednu splátku toho dluhu. Pak se můžeme bavit dál.“

Petr sklopil hlavu: „Nemám teď peníze… ale budu je mít.“

„Tak až je budeš mít, ozvi se,“ řekla jsem pevně.

Od té doby už paní Novotná tolik nevolá. Petr se občas ozve Aničce přes videohovor, ale jinak je ticho.

Každý den bojuju s pocitem viny – jestli nedělám chybu kvůli Aničce. Ale zároveň vím, že musím chránit nás obě.

Někdy večer přemýšlím: Je lepší dítěti ukázat sílu a samostatnost, nebo mu dát iluze o šťastné rodině za každou cenu? Co byste udělali vy na mém místě?