Skok do neznáma: Láska přes internet, svatba a hořké rozuzlení

„Tohle je šílenství, Aneto! Ty se opravdu chystáš vdát za někoho, koho jsi nikdy neviděla naživo?“ křičela na mě máma přes stůl v kuchyni, zatímco jsem si nervózně hrála s prstýnkem, který mi Tomáš poslal poštou. Bylo mi osmadvacet a poprvé v životě jsem měla pocit, že mě někdo opravdu chápe. Jenže ten někdo žil v Brně a já v Praze. Poznali jsme se na diskuzním fóru o literatuře. Nejprve jsme si psali o knihách, pak o životě, o snech, o bolesti. Každý večer jsem čekala na jeho zprávu jako na zázrak.

Jednou v noci mi napsal: „Aneto, mám pocit, že tě znám celý život. Vezmeš si mě?“ Smála jsem se a brečela zároveň. Bylo to bláznivé, ale v tu chvíli mi to připadalo jako jediné správné rozhodnutí. Souhlasila jsem. Začali jsme plánovat svatbu – on zajišťoval obřad na Staroměstské radnici, já šaty a květiny. Nikdy jsme se neviděli jinak než přes kameru. Máma mě prosila, abych to nedělala. Táta mlčel a jen se díval z okna. Bratr Petr mi poslal SMS: „Jsi normální? Co když je to úchyl?“ Ignorovala jsem všechny varovné signály.

Den svatby přišel rychleji, než jsem čekala. Stála jsem před radnicí v bílých šatech, ruce se mi třásly a srdce bušilo až v krku. Tomáš přišel s růží v ruce. Byl vyšší, než jsem čekala, a jeho hlas zněl jinak než přes mikrofon. Usmál se na mě a já cítila zvláštní směs radosti a paniky. Obřad byl krátký, všichni tleskali a já měla pocit, že se dívám na film o někom jiném.

První společná noc byla rozpačitá. Seděli jsme vedle sebe na posteli v malém bytě na Žižkově a mlčeli. „Tak… jsme manželé,“ řekl Tomáš tiše. „Ano,“ odpověděla jsem a snažila se usmát. Cítila jsem mezi námi zeď, kterou žádná slova nedokázala zbořit.

Další dny byly plné trapných momentů. Zjistila jsem, že Tomáš nesnáší psy – já mám doma dva. Vadilo mu, že si ráda zpívám při vaření. On zase trávil hodiny u počítače a odmítal chodit ven. Každý večer jsme se hádali kvůli maličkostem: „Proč jsi zase nechala otevřenou lednici?“ „Můžeš aspoň jednou umýt nádobí?“

Jednou večer jsem zaslechla jeho telefonát s matkou: „Mami, já nevím… Možná jsme udělali chybu.“ Srdce mi spadlo do kalhot. V tu chvíli jsem si uvědomila, že ho vlastně vůbec neznám.

Začala jsem chodit ven sama, procházela jsem se po Praze a přemýšlela, kde se stala chyba. Máma mi volala každý den: „Aneto, vrať se domů.“ Ale já nechtěla přiznat porážku.

Jednoho rána mi Tomáš řekl: „Myslím, že bychom si měli dát pauzu.“ Mlčela jsem. Sbalila jsem si věci do kufru a odešla k rodičům.

Doma mě čekalo ticho a pohledy plné otázek. Máma mě objala a poprvé neřekla ani slovo. Seděla jsem u okna a dívala se na šedou oblohu nad Prahou.

Přemýšlím: Je možné poznat člověka jen přes obrazovku? Nebo jsme si jen promítali vlastní představy do prázdného prostoru mezi řádky? Co si o tom myslíte vy?