„Musím vařit každý den, protože můj manžel odmítá zbytky: Existuje z toho cesta ven?“

Karolína vždy byla oddanou manželkou, ale v poslední době jí docházela trpělivost. Její manžel, David, měl zvláštní zvyk, který ji přiváděl na pokraj vyčerpání. David odmítal jíst zbytky. Nezáleželo na tom, jestli bylo jídlo uvařeno jen před několika hodinami; pokud nebylo čerstvě připravené a horké, nedotkl se ho.

Každé ráno zazvonil Karolínin budík o hodinu dříve, než bylo nutné. Zatímco většina lidí ještě spala, ona už byla v kuchyni a připravovala snídani pro Davida. Nebyla to jen jednoduchá snídaně. David očekával plnohodnotné jídlo: vejce, slaninu, čerstvě vymačkaný pomerančový džus a někdy i palačinky. Karolína pak musela myslet dopředu a začít připravovat oběd, vědoma si toho, že David bude vyžadovat horké, čerstvě uvařené jídlo.

Když odcházela do práce, byla už vyčerpaná. Její kolegyně, Jana a Veronika, si často všimly tmavých kruhů pod jejíma očima a únavy v jejím hlase. Ptaly se, jestli je v pořádku, a Karolína se nuceně usmívala a říkala, že je jen trochu unavená. Nikdy nezmínila skutečný důvod své únavy.

Oběd byl další zkouškou. David pracoval z domova a očekával, že se Karolína vrátí během své polední přestávky, aby mu uvařila. Sendviče nebo saláty nepřicházely v úvahu. Chtěl plnohodnotné jídlo: grilované kuře, bramborovou kaši a dušenou zeleninu. Karolína spěchala domů, vařila a pak se rychle vracela do práce, sotva měla čas něco sama sníst.

Večery nebyly jiné. Jakmile Karolína vešla do dveří, byla zpět v kuchyni a připravovala večeři. David seděl v obýváku, sledoval televizi nebo pracoval na notebooku, zatímco Karolína se lopotila u sporáku. Připravovala složitá jídla: lasagne, hovězí guláš nebo někdy i pečeně. Když byla večeře hotová, byla Karolína příliš unavená, aby si ji užila.

Jednoho večera, po obzvláště náročném dni, se Karolína konečně zhroutila. Seděla u kuchyňského stolu, slzy jí tekly po tváři. David vešel dovnitř, vypadal zmateně. „Co se děje?“ zeptal se, skutečně nechápavě.

„Jsem vyčerpaná, Davide,“ vzlykala Karolína. „Nemůžu to dál dělat. Nemůžu každý den vařit tři plnohodnotná jídla. Potřebuji pauzu.“

David se zamračil. „Ale já nemám rád zbytky. Víš to.“

Karolína si otřela slzy a podívala se na něj, její oči plné směsi hněvu a zoufalství. „Vím, ale tohle není fér vůči mně. Potřebuji, abys pochopil, že to nemůžu dál zvládat. Je to příliš.“

David si povzdechl, zjevně nechápal závažnost situace. „Něco vymyslíme,“ řekl odmítavě, než se vrátil do obýváku.

Dny se měnily v týdny a nic se nezměnilo. Karolína pokračovala ve vaření, její odpor rostl s každým dalším dnem. Cítila se uvězněná v nekonečném cyklu vaření a úklidu, bez konce na dohled. Její přítelkyně, Jana a Veronika, si všimly změny v jejím chování. Už nebyla tou veselou, živou osobou, kterou kdysi znaly. Místo toho byla stínem svého bývalého já, vyčerpaná neustálými požadavky svého manžela.

Jednoho dne si Jana vzala Karolínu stranou. „Musíš s tím něco udělat,“ řekla jemně. „Nemůžeš takhle dál žít. Není to zdravé.“

Karolína přikývla, věděla, že její přítelkyně má pravdu. Ale hluboko uvnitř se cítila bezmocná změnit svou situaci. Davidova neochota ke kompromisu jí nechávala bez možnosti. Byla uvězněná a tíha toho všeho pomalu drtila jejího ducha.

Na konci Karolína pokračovala ve vaření, den za dnem, její sny a ambice mizely s každým jídlem, které připravila. Nebyl žádný šťastný konec na dohled, jen neúprosný koloběh každodenního života, bez úniku na dohled.