Ve stínu slibů: Cesta české ženy za svobodou

„Kam jdeš? Řekla jsi mi vůbec, že dneska půjdeš ven?“ Tomášův hlas se rozléhal kuchyní jako hrom. Stála jsem u dřezu, ruce ponořené v ledové vodě, a cítila, jak se mi žaludek svírá strachem. „Jen na chvíli k Lence, potřebuje pomoct s dětmi,“ odpověděla jsem tiše, aniž bych se na něj podívala. Věděla jsem, že další slova jsou zbytečná. Tomáš měl vždy poslední slovo.

Zvenčí náš život vypadal dokonale. Hezký byt v Dejvicích, dvě děti, dovolené na Lipně i v Krkonoších. Moje maminka vždycky říkala: „Holka, máš štěstí, Tomáš je pracovitý a postará se o vás.“ Jenže ona neviděla ty pohledy, které mě dokázaly zmrazit na místě. Neviděla, jak mi kontroluje telefon, jak mi zakazuje nosit sukně nebo se smát moc nahlas. Neviděla, jak mě v noci budí kvůli hloupostem a nutí mě vysvětlovat každý detail mého dne.

Jednou večer, když děti už spaly, jsem seděla na balkoně a dívala se na světla Prahy. V hlavě mi běžely myšlenky jako splašené koně. „Jak dlouho to ještě vydržím?“ šeptala jsem sama sobě. V tu chvíli přišel Tomáš. „Co tam děláš? Zase přemýšlíš o blbostech? Radši pojď dovnitř.“ Jeho hlas byl klidný, ale vím, co znamená ten tón. Poslechla jsem.

Začalo to nenápadně. Po svatbě byl milý, pozorný. Jenže pak přišlo první dítě a s ním i jeho žárlivost. „Proč jsi tak dlouho v obchodě? S kým ses tam bavila?“ ptal se mě pokaždé, když jsem přišla domů. Když jsem chtěla jít s kamarádkami na kávu, vždycky měl nějaký důvod, proč bych měla zůstat doma. „Děti tě potřebují. Já tě potřebuju.“ A já jsem tomu věřila. Myslela jsem si, že je to láska.

Jednou jsem u Leny brečela do polštáře. „Proč s ním prostě neodejdeš?“ ptala se mě šeptem, aby děti neslyšely. „Kam bych šla? Nemám peníze, nemám kam jít,“ odpověděla jsem zoufale. Lenka mě objala a řekla: „Máš mě. A máš sebe.“

Ale já jsem se bála. Bála jsem se toho, co by řekli rodiče, bála jsem se o děti, bála jsem se Tomáše. Když jednou při hádce rozbil sklenici o stůl a střepy létaly všude kolem, poprvé jsem pocítila opravdový strach o život. Děti plakaly v pokoji a já jsem stála v kuchyni s krví na ruce od střepu. „To je tvoje vina!“ křičel na mě Tomáš. „Kdybys mě neposlouchala…“

Ten večer jsem poprvé zavolala na linku bezpečí. Třásl se mi hlas a styděla jsem se za to, že neumím svůj život zvládnout sama. Paní na druhém konci byla trpělivá a laskavá. „Nejste sama,“ řekla mi. „Máte právo být v bezpečí.“

Začala jsem si psát deník. Každý den pár vět o tom, co se stalo, co cítím, čeho se bojím. Bylo to jako malý ostrůvek svobody v moři strachu. Jednou večer Tomáš našel můj deník. „Co to je? Co to píšeš? Chceš mě pomlouvat?“ Jeho tvář byla zkřivená vztekem a já poprvé ucítila odpor místo strachu.

„Nech toho! Už toho mám dost!“ vykřikla jsem a sama sebe překvapila silou svého hlasu. Děti stály ve dveřích a dívaly se na nás s očima dokořán. Tomáš ztuhl a pak odešel z bytu.

Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem o tom, co bude dál. Ráno jsem sbalila dětem pár věcí a šla k Lence. „Musím pryč,“ řekla jsem jí místo pozdravu.

Lenka mi pomohla najít azylový dům pro matky s dětmi. Bylo to malé, skromné místo, ale poprvé po letech jsem mohla volně dýchat. Děti si hrály s ostatními a já jsem poprvé za dlouhou dobu cítila naději.

Tomáš mi volal každý den, posílal zprávy: „Vrať se domů! Děti tě potřebují! Já se změním!“ Ale já už nevěřila slibům ve stínu strachu.

Trvalo to měsíce, než jsem si našla práci v knihovně a malý byt na okraji Prahy. Nebylo to snadné – peněz bylo málo, rodiče mi vyčítali, že ničíme rodinu kvůli „hloupostem“. Ale já věděla, že už nikdy nechci být vězněm ve vlastním životě.

Dnes večer sedím u okna v našem novém bytě a dívám se na spící děti. Vím, že cesta ke svobodě je dlouhá a plná překážek. Ale poprvé po letech cítím klid.

Někdy si říkám: Kolik žen kolem nás žije ve stínu slibů? Kolik z nás má odvahu říct dost? Co byste udělali vy na mém místě?