Tajemství v mobilu: Jak jeden večer změnil celý můj život

„Proč jsi mi to neřekla dřív?“ vyhrkl jsem, když jsem stál v kuchyni s jejím mobilem v ruce. Bylo půl třetí ráno, v hlavě mi bušilo a v srdci ještě víc. Jana, moje žena, stála naproti mně v noční košili, oči rozšířené strachem i vztekem. „Co jsi dělal s mým telefonem?“ zasyčela.

Ještě před pár hodinami jsme byli na chalupě u Máchova jezera s našimi přáteli – Tomášem a Lenkou. Grilovali jsme ryby, smáli se, děti si hrály na písku. Všechno vypadalo jako dokonalý letní den. Ale já už několik týdnů cítil, že něco není v pořádku. Jana byla odtažitá, často se vymlouvala na únavu z práce v nemocnici, a když jí někdo volal, odcházela na balkon.

Tu noc mě probudila bolest hlavy. V kuchyni jsem hledal ibalgin a všiml si jejího mobilu na lince. Displej svítil – přišla zpráva od „Petr z práce“. Srdce mi poskočilo. Věděl jsem, že je to špatné, ale zvědavost a podezření byly silnější než svědomí. Odemkl jsem telefon a začal číst.

„Chybíš mi… Nemůžu přestat myslet na včerejšek.“

Další zprávy byly ještě horší. Fotky, které si posílali, a slova, která jsem nikdy neslyšel ani od ní, ani od nikoho jiného. V tu chvíli se mi zhroutil svět. Všechno, co jsme spolu budovali – dům na kraji Prahy, dvě děti, společné dovolené – najednou ztratilo smysl.

Když jsem ji konfrontoval, nejdřív zapírala. „To je jen kamarád,“ tvrdila. Ale já už měl důkazy. Ukázal jsem jí zprávy. Rozplakala se a přiznala všechno. Prý je to jen krátká aférka, že prý byla unavená, cítila se přehlížená… Snažila se vysvětlit, že to nic neznamená.

„A co já? Co naše děti? Co naše rodina?“ křičel jsem tiše, abych nevzbudil děti ve vedlejším pokoji.

Následující dny byly jako zlý sen. Jana se snažila omlouvat, slibovala, že to skončí. Já ale nedokázal zapomenout na ty řádky v jejím mobilu. Každý pohled na ni mě bolel. Děti si všimly napětí mezi námi – starší dcera Anička se mě ptala, proč maminka pláče.

Začal jsem chodit do práce dřív a vracel se později. V práci jsem byl jako tělo bez duše. Kolega Michal si všiml mého stavu: „Hele, co se děje? Vypadáš jak po pohřbu.“ Nechtěl jsem o tom mluvit, ale nakonec jsem mu všechno řekl. „Tohle se děje častěji, než si myslíš,“ povzdechl si Michal. „Ale musíš si ujasnit, jestli jí to dokážeš odpustit.“

Odpustit? Jak mám odpustit zradu? Každý večer jsem seděl v obýváku a přehrával si v hlavě všechny ty roky – první rande v kavárně na Národní třídě, svatbu na radnici v Dejvicích, narození Aničky i malého Matěje… A teď tohle.

Jednou večer přišla Jana za mnou do obýváku. „Honzo, prosím tě… Nechci o tebe přijít. Udělala jsem chybu. Ale miluju tě.“

Mlčel jsem dlouho. „A proč jsi mi to neřekla? Proč jsi mi lhala?“

Rozplakala se znovu. „Bála jsem se… Chtěla jsem to skončit sama, ale bála jsem se být sama.“

Dny plynuly a napětí doma houstlo. Děti byly zmatené a já cítil vztek i bezmoc zároveň. Nakonec jsem se rozhodl – musím myslet i na sebe. Zašel jsem za právníkem a podal žádost o rozvod.

Když jsem to Janě oznámil, zhroutila se. „Prosím tě, nedělej to kvůli dětem!“ Ale já už nemohl dál žít ve lži.

Teď sedím sám v našem domě – děti jsou u Jany na víkend – a přemýšlím: Udělal jsem správně? Měl jsem bojovat víc? Nebo je lepší odejít a začít znovu? Co byste udělali vy na mém místě?