Když mi bylo pětačtyřicet, myslela jsem, že už je pozdě na zázraky

„Mami, proč už nemůžu mít bratříčka?“ Anička seděla na posteli, nohy zkřížené, oči plné slz. Bylo jí osm a její otázka mě zasáhla jako blesk. V kuchyni voněla káva, ale v mém srdci se rozlévala hořkost. „Aničko, někdy to prostě nejde,“ odpověděla jsem tiše a pohladila ji po vlasech. „Ale já se budu modlit, aby nám Pánbůh ještě jedno miminko poslal,“ zašeptala a pevně mě objala.

V tu chvíli jsem si připadala stará a zlomená. Všichni kolem mě už měli děti dávno odrostlé, některé kamarádky byly dokonce babičkami. Já, Lenka Novotná z Pardubic, jsem měla jedno dítě a manžela, který byl poslední roky spíš spolubydlícím než partnerem. Po třech neúspěšných pokusech o další dítě jsem se smířila s tím, že Anička zůstane jedináček. Lékaři mi řekli, že šance jsou mizivé. „Váš věk, paní Novotná…“ začínali vždycky opatrně. A já už neměla sílu poslouchat další lékařské rozbory.

Ale Anička se nevzdávala. Každý večer šeptala svou prosbu do polštáře a já ji slyšela skrz stěnu. Někdy jsem se v noci probudila a přistihla ji, jak klečí u okna a dívá se na hvězdy. „Třeba mě tam nahoře někdo slyší,“ říkala mi jednou ráno s úsměvem.

Jednoho dne jsem si všimla, že mi není dobře. Myslela jsem, že je to jen únava z práce – v knihovně bylo před Vánoci rušno a já musela zvládat i domácnost. Ale únava nepřecházela. Přidaly se závratě a zvláštní pocit v břiše. „To bude přechod,“ smála se moje sestra Jana u kafe. „Vítej do klubu.“

Jenže pak přišlo zpoždění. Nejprve jsem to ignorovala – v mém věku je to přece normální. Ale když už to trvalo třetí týden, koupila jsem si test. Doma v koupelně jsem seděla na okraji vany a zírala na dvě čárky. Ruce se mi třásly. „To není možné,“ šeptala jsem sama sobě.

Když přišel Petr domů, seděla jsem u stolu s testem v ruce. „Co se děje?“ zeptal se bez zájmu a odložil tašku. „Jsem těhotná,“ vydechla jsem. Chvíli na mě jen zíral. „To si děláš srandu… Vždyť… vždyť jsme o tom nemluvili roky!“

Následující dny byly jako v mlze. Petr byl rozpačitý, občas podrážděný. „V našem věku? Co tomu řeknou lidi? Vždyť už jsme chtěli klid!“ hádal se se mnou večer v ložnici. Já plakala do polštáře a nevěděla, jestli mám mít radost nebo strach.

Anička byla nadšená. „Já to věděla! Já to vyprosila!“ skákala kolem mě a objímala mi břicho, i když ještě nebylo vidět vůbec nic. Moje máma byla šokovaná: „Leni, ty ses zbláznila? Vždyť máš skoro padesát! To dítě bude mít starou mámu!“

Začaly týdny plné vyšetření, strachu i naděje. Lékaři byli opatrní: „Rizikové těhotenství…“ slýchala jsem pořád dokola. Každý ultrazvuk byl malý zázrak – srdíčko bilo, miminko rostlo.

Petr se postupně smiřoval s realitou, ale napětí mezi námi narůstalo. „Myslíš si, že to zvládneme? Vždyť už jsme unavení…“ ptal se jednou večer, když jsme seděli u televize a Anička spala. „Nevím,“ odpověděla jsem upřímně. „Ale nemůžu to vzdát.“

Jednou přišla hádka kvůli penězům – Petr měl strach, že nezvládneme hypotéku ani výdaje na další dítě. „Měli jsme si užívat klidu! Proč jsi mi to neřekla dřív?“ vyčítal mi. „Já za to nemůžu! To není plánované!“ křičela jsem zoufale.

V práci jsem musela čelit zvědavým pohledům kolegyň i šuškání za zády. „To je ta stará těhotná,“ slyšela jsem jednou na chodbě. Bylo mi do breku, ale držela jsem hlavu zpříma.

Nejhorší byly noci – bála jsem se o miminko i o naši rodinu. Petr spal často na gauči, Anička se ke mně tulila v posteli a šeptala: „Neboj se, mami, všechno dobře dopadne.“

Porod byl těžký a dlouhý – bála jsem se o život svůj i dítěte. Když mi nakonec položili malého Tomáška do náruče, brečela jsem štěstím i úlevou.

Petr stál u postele a poprvé po dlouhé době mě pohladil po tváři: „Promiň… Já měl strach.“

Dnes je Tomáškovi půl roku a já vím, že nic není nemožné. Anička je pyšná velká sestra a Petr se učí být tátou znovu od začátku.

Někdy si večer sednu k oknu a přemýšlím: Kde bych dnes byla, kdybych tehdy nevěřila? A co byste udělali vy na mém místě?