Jak říct své snaše, že už není malá holka: Příběh jedné tchyně
„Lucko, můžeš mi prosím pomoct s tím košem? Už zase přetéká.“
Moje slova se rozplynula v tichu. Lucie seděla na gauči, oči upřené do mobilu, palec rychle klouzal po displeji. Vedle ní ležela malá Anička, moje vnučka, která si hrála s plyšovým medvědem. Bylo sobotní odpoledne a já už potřetí během hodiny prosila svou snachu o pomoc. Můj syn Tomáš byl v práci a já jsem měla pocit, že na mě padá celý dům.
„Za chvíli, Jano,“ odpověděla Lucie bez zvednutí hlavy. „Ještě musím dopsat tu zprávu.“
Zhluboka jsem se nadechla. V hlavě mi vířily myšlenky: Jak jí mám říct, že už není malá holka? Že je matka? Že by měla být příkladem pro svou dceru? Vždyť když jsem byla v jejím věku, měla jsem už dvě děti a zvládala jsem domácnost i práci na směny v nemocnici.
Vzpomněla jsem si na první den, kdy ji Tomáš přivedl domů. Byla nervózní, to ano, ale místo aby se snažila zapojit do rozhovoru, celou dobu si hrála s mobilem. Tehdy jsem si řekla, že je to jen tréma. Ale čas plynul a nic se nezměnilo. Lucie byla pořád jako dítě – nezodpovědná, roztržitá, bez zájmu o domácnost nebo rodinu.
Jednou večer jsem to nevydržela a svěřila se manželovi Petrovi.
„Petře, já už nevím, co mám dělat. Lucka je pořád jako malá holka. Tomáš ji omlouvá, ale já vidím, jak Anička roste bez pořádného vzoru.“
Petr jen pokrčil rameny: „Nech je být, Jano. Každý je jiný. Třeba dospěje.“
Ale já jsem věděla své. Každý den jsem sledovala, jak Lucie místo vaření objednává pizzu přes aplikaci, jak místo hraní s Aničkou sleduje Instagram a TikTok. Když měla Anička horečku, Lucka volala mně místo dětskému lékaři.
Jednoho dne přišel Tomáš domů dřív z práce. Seděla jsem v kuchyni a plakala do utěrky.
„Mami, co se děje?“ zeptal se starostlivě.
„Nic… jen už toho mám dost. Všechno je na mně. Lucka… ona…“
Tomáš mě objal. „Mami, Lucka se snaží. Jen potřebuje čas.“
„Tomáši, ona je matka! Nemůže čekat na čas! Anička potřebuje mámu teď!“
Tomáš se zamračil. „Já vím… Ale já ji miluju.“
A tak jsem mlčela dál. Ale uvnitř mě to sžíralo.
Jednoho večera jsem slyšela hádku z obýváku.
„Lucko, proč jsi zase zapomněla koupit plenky?“ Tomášův hlas byl podrážděný.
„Promiň! Zapomněla jsem! Měla jsem toho moc!“ Lucka zvýšila hlas.
„Co jsi měla moc? Celý den jsi byla doma!“
„To není pravda! Musela jsem vyřídit e-maily a…“
„E-maily? Lucko, Anička je tvoje dcera! Nemůžeš pořád všechno nechávat na mámě!“
Zatajila jsem dech za dveřmi kuchyně. Poprvé slyším Tomáše takhle mluvit.
Lucka začala plakat. „Já to prostě nezvládám… Já nevím jak…“
Tomáš ji objal. „Musíš se snažit víc. Já tě podpořím, ale nemůžeš být pořád dítě.“
Ten večer ke mně přišla Lucka do kuchyně s uplakanýma očima.
„Jano… já vím, že nejsem dokonalá. Já… bojím se být máma. Bojím se, že všechno pokazím.“
Sedla jsem si naproti ní a vzala ji za ruku.
„Lucko, nikdo není dokonalý. Ale musíš to zkusit. Anička tě potřebuje. A Tomáš taky.“
Lucka kývla a poprvé za dlouhou dobu odložila mobil stranou.
Začaly jsme spolu vařit večeři. Bylo to nemotorné a pomalé, ale poprvé jsem cítila naději.
Další týdny byly těžké. Lucka dělala chyby – spálila polévku, zapomněla vyprat prádlo – ale snažila se. A já jí pomáhala, místo abych ji kritizovala.
Jednou večer jsme seděly u stolu a Lucka mi řekla: „Jano… děkuju ti za trpělivost. Já vím, že jsem byla jako malá holka. Ale chci být máma. Opravdová máma.“
Objala jsem ji a poprvé jsem cítila, že jsme rodina.
Teď už vím, že dospět není otázka věku ani zkušeností – je to rozhodnutí. Ale někdy potřebujeme někoho, kdo nám ukáže cestu.
Ptám se vás: Jak byste řekli své snaše nebo dceři, že už není malá holka? A kde je hranice mezi pomocí a přílišnou ochranou?