Když se domov změní v bojiště: Příběh jedné tchyně

„Marie, prosím tě, nechoď do našeho pokoje a nedotýkej se našich věcí,“ ozvala se Anna ostře, sotva jsem otevřela dveře. Zůstala jsem stát na prahu, v ruce balíček čistého prádla, které jsem chtěla položit na postel. Můj vlastní pokoj, moje skříň, moje vzpomínky – a přesto jsem najednou cizincem ve vlastním domě.

Před půl rokem přivedl Petr Annu poprvé k nám. „Mami, než najdeme něco vlastního, můžeme tu chvíli zůstat?“ ptal se s tím svým prosebným pohledem, kterému jsem nikdy nedokázala odolat. Byla jsem ráda, že je Petr šťastný, a tak jsem jim vyklidila svůj pokoj pro hosty. Jenže kam s věcmi? Všechno se do sklepa nevešlo, některé moje knihy a staré fotografie zůstaly ve skříni. „To nevadí, mami,“ mávla Anna rukou tehdy. „My si poradíme.“

Poradili si. Ale čím déle tu byli, tím víc jsem měla pocit, že už tu nejsem doma já, ale oni. Anna začala měnit kuchyň – jinak ukládala hrnce, jinak třídila koření. „Takhle je to praktičtější,“ vysvětlovala mi s úsměvem, který byl čím dál křečovitější. Petr byl v práci dlouho do večera a doma se snažil být prostředníkem. „Mami, Anna je zvyklá na svůj systém. Zkus jí vyjít vstříc.“

Jenže já jsem se snažila! Každý den jsem vařila oběd pro všechny, prala jejich prádlo, dokonce jsem jim nabídla, že jim pomůžu s hledáním bytu. Ale Anna byla pořád podrážděná. Jednou jsem našla její deník na stole – nečetla jsem ho, ale na první stránce bylo velkým písmem napsáno: „Potřebuji svůj prostor!“ A já si uvědomila, že i já potřebuji svůj prostor.

Jednoho večera jsem slyšela hádku za zavřenými dveřmi jejich pokoje. „Tvoje máma mi leze na nervy!“ křičela Anna. „Pořád tu chodí a všechno kontroluje!“ Petr jí něco tiše odpovídal, ale jeho hlas byl zlomený. Seděla jsem v kuchyni a cítila se provinile i uraženě zároveň.

Další den ráno jsem šla do jejich pokoje pro svoje staré album s fotkami. Anna mě načapala u skříně a vybuchla: „Marie! Říkala jsem vám to už několikrát! Respektujte náš soukromý prostor!“ Stála jsem tam jako malá holka přistižená při lumpárně. „Ale tohle je pořád můj dům,“ zašeptala jsem.

Od té chvíle bylo všechno ještě horší. Anna mě ignorovala, Petr byl nervózní a já měla pocit, že se dusím. Začala jsem chodit ven na dlouhé procházky jen proto, abych nemusela být doma. Moje kamarádka Jana mi říkala: „Musíš si dupnout! Je to tvůj byt!“ Ale já nechtěla dělat scény.

Jednou večer jsme seděli všichni u stolu a Petr navrhl: „Co kdybychom si stanovili nějaká pravidla? Každý bude mít svůj prostor a budeme si navzájem dávat vědět, když něco potřebujeme.“ Anna souhlasila okamžitě. Já taky kývla, ale v duchu jsem věděla, že to nebude fungovat.

Pravidla byla jasná – jejich pokoj je jejich území, kuchyň sdílíme podle rozpisu, koupelna taky. Ale co moje věci? Co moje vzpomínky? Jednou večer jsem našla svoje staré dopisy v krabici na chodbě. „Vyklidili jsme ti skříň,“ řekla Anna bez emocí.

Začala jsem přemýšlet o tom, jestli bych neměla odejít já. Najít si malý byt někde na okraji Prahy a nechat mladým jejich prostor. Ale proč bych měla opouštět svůj domov? Vždyť já tu žiju celý život! Vzpomněla jsem si na svého manžela Karla – jak by to řešil on? Asi by se smál a řekl by: „Marie, rodina je někdy bojové pole.“ Jenže já už nemám sílu bojovat.

Jednoho dne přišla Anna domů dřív než obvykle. Seděla jsem v obýváku a dívala se z okna na déšť. „Marie,“ začala opatrně, „já vím, že je to pro vás těžké. Ale i pro mě je těžké žít v cizím bytě.“ Podívala se na mě poprvé upřímně. „Možná bychom měli hledat byt rychleji.“ Přikývla jsem.

Petr přišel domů později a našel nás obě v tichu. „Co se děje?“ zeptal se nejistě. Anna mu vysvětlila situaci a on jen smutně kývl hlavou.

Teď je to měsíc od té chvíle a Petr s Annou už mají podepsanou smlouvu na nový byt v Modřanech. Pomáhám jim balit věci – tentokrát už jen jejich věci. Můj domov bude zase jen můj.

Ale zůstává ve mně prázdnota i úleva zároveň. Udělala jsem chybu? Měla jsem být tvrdší? Nebo je prostě soužití dvou generací pod jednou střechou předem odsouzené k nezdaru?

Co byste udělali vy na mém místě? Má člověk právo bránit svůj domov za každou cenu – nebo je lepší ustoupit kvůli klidu v rodině?