Vnoučata mám, ale nesmím je hlídat: Příběh jedné tchyně

„Mami, prosím tě, už to nech být! Nechci to znovu řešit,“ vyštěkl na mě Petr, když jsem mu po sté navrhla, že bych mohla pohlídat Aničku a Matýska. Stála jsem v předsíni jejich bytu na Jižním Městě, v ruce tašku s domácím koláčem, který jsem pekla celou noc. Slyšela jsem, jak za dveřmi snacha Lucie šeptá: „Říkala jsem ti to. Zase se bude vnucovat.“

Zůstala jsem stát jako opařená. Vždyť já jen chtěla pomoct. Vždyť jsem to byla já, kdo jim půjčil peníze na první kauci na byt. Já, kdo hlídal Aničku, když byla Lucie v porodnici s Matýskem. Ale od té doby, co se pohádali kvůli penězům, se všechno změnilo.

Bylo to před dvěma lety. Petr přišel domů rozčílený, že jim banka zamítla hypotéku. Lucie mi pak vmetla do tváře: „Kdybyste nám tehdy radši místo půjčky dali víc peněz, nemuseli bychom teď řešit takové věci!“ Zůstala jsem stát s otevřenou pusou. Vždyť já sama žiju z důchodu! Ale od té chvíle se mezi námi vytvořila zeď.

Od té doby mě k dětem skoro nepouštějí. Vidím je jen na narozeninách nebo na Štědrý den, kdy se všichni tváříme, že je všechno v pořádku. Ale není. Anička už mi neříká „babičko“, ale „paní Marie“. Matýsek mě poznává jen podle fotek na lednici.

Jednou jsem potkala Lucii v Albertu. Stála u regálu s máslem a vypadala unaveně. „Lucie, kdyby sis chtěla odpočinout, ráda pohlídám děti,“ nabídla jsem opatrně. Otočila se ke mně a sykla: „Nechci, abyste jim pletla hlavu svými řečmi o tom, jak jsme neschopní.“ Zůstala jsem stát mezi regály a cítila, jak se mi hrnou slzy do očí.

Doma jsem si sedla ke stolu a psala dopis. „Milá Lucie, nikdy jsem vám nechtěla ublížit…“ Ale nikdy jsem ho neposlala. Co bych tím změnila? Petr mi pak volal jen zřídka. Vždycky měl naspěch: „Mami, promiň, teď nemůžu mluvit.“ Když jsem se ptala na děti, odpověděl stručně: „Mají se dobře.“ A položil.

Začala jsem chodit na procházky do parku u Chodova. Tam jsem potkávala jiné babičky s vnoučaty. Jedna z nich, paní Alena, mi vyprávěla: „Moje snacha mě taky nemusela. Ale pak onemocněla a já jí musela pomoct.“ Záviděla jsem jí tu šanci něco napravit.

Jednoho dne mi zazvonil telefon. Byla to Anička: „Babičko? Můžu přijít k vám?“ Srdce mi poskočilo radostí. „Samozřejmě, zlatíčko!“ Přiběhla s batůžkem a slzami v očích. „Maminka se zlobí na tatínka a já nechci být doma.“ Objala jsem ji a cítila její drobné tělíčko chvět se strachem.

Večer přišel Petr. „Mami, promiň… Lucie má teď těžké období. Je unavená z práce i z peněz.“ Podívala jsem se mu do očí: „Péťo, já vám chci jen pomoct. Nechci být vaším nepřítelem.“ Mlčel dlouho a pak řekl: „Já vím. Ale Lucie má pocit, že ji soudíš.“ Chtěla jsem vykřiknout: „To není pravda!“ Ale místo toho jsem jen polkla slzy.

Další týdny byly jako na houpačce. Občas mi Petr zavolal, jestli bych mohla Aničku vyzvednout ze školky. Ale Lucie mi nikdy nezavolala sama od sebe. Když jsme se potkaly na oslavě Matýskových narozenin, sotva mi podala ruku.

Jednou večer mi přišla SMS: „Marie, potřebujeme vás zítra na hlídání.“ Bylo to poprvé za rok! Připravila jsem buchty a koupila pastelky. Děti byly šťastné – hráli jsme si na obchod a četli pohádky. Když si pro ně Lucie přišla, podívala se na mě a řekla: „Děkuju.“ Bylo to poprvé, co mi poděkovala bez ironie.

Ale další den už bylo všechno při starém. Ticho v telefonu, žádné návštěvy. Přemýšlela jsem celé noci: Co jsem udělala špatně? Proč mě Lucie nechce pustit k dětem? Je to opravdu jen o penězích? Nebo je za tím něco víc – strach, že přijde o své místo v jejich srdcích?

Někdy si říkám, jestli mám bojovat dál nebo to vzdát. Ale když slyším Aniččin smích ve svých vzpomínkách, vím, že to nevzdám.

Možná je čas napsat ten dopis znovu – tentokrát ho opravdu poslat.

Co byste udělali vy na mém místě? Má smysl bojovat o rodinu i přes bolest a odmítání?