Dva roky poté: Vzala jsem si rozvedeného muže a teď stojíme na hraně

„To snad nemyslíš vážně, Petře! Kam se sem všichni vejdeme?“ vyhrkla jsem, když mi oznámil, že Tereza se k nám nastěhuje už za měsíc. Stála jsem v kuchyni, ruce zabořené v dřezu plném nádobí, a cítila, jak se mi hrudník svírá úzkostí. Petr se na mě díval s tím svým klidným pohledem, který mě dřív uklidňoval, ale teď mě jen rozčiloval.

„Jitko, je to jen na pár měsíců, než si něco najde. Vždyť je to moje dcera,“ řekl tiše, jako by to vysvětlovalo všechno. Jenže pro mě to nevysvětlovalo nic. Dva roky jsme spolu, dva roky se snažím zapadnout do jeho života, který už dávno běžel beze mě. A teď mám sdílet svůj malý svět s jeho devatenáctiletou dcerou, která mě nikdy nepřijala.

Pamatuju si první setkání s Terezou. Byla odtažitá, sotva mi podala ruku. „Ahoj,“ řekla ledově a pak se celou večeři bavila jen s Petrem o své matce a o tom, jak je všechno jinak. Snažila jsem se být milá, nabídla jsem jí domácí koláč, ale jen se ušklíbla: „Já sladké nejím.“ Od té doby jsem měla pocit, že jsem pro ni vetřelec.

Teď má přijít do našeho dvoupokojového bytu na Žižkově. Už tak tu není místo – Petr pracuje z domova, já mám home office v ložnici a kuchyň je jediný prostor, kde si můžu na chvíli vydechnout. A teď tu bude i ona. Její věci, její nálady, její přítomnost.

„A co já?“ vyhrkla jsem zoufale. „Myslíš někdy na to, jak se cítím já? Že tu nemám ani kout pro sebe?“

Petr mlčel. Věděla jsem, že je mezi dvěma ohni. Chtěl být dobrý otec i dobrý manžel. Jenže já měla pocit, že vždycky budu až druhá.

Začaly hádky. Každý večer jsme se pohádali kvůli maličkostem – kvůli šálku na stole, kvůli tomu, že Petr zapomněl koupit mléko, kvůli tomu, že Tereza poslala zprávu: „Tati, potřebuju peníze na kauci.“

Jednou večer jsem seděla na balkoně a brečela do polštáře. Slyšela jsem Petrov hlas z vedlejšího pokoje: „Neboj se, Teri, všechno zvládneme.“ A já si připadala jako cizinec ve vlastním domově.

Když Tereza přijela s kufry, bylo to jako invaze. Všude tašky, krabice s knihami a její parfém ve vzduchu. „Ahoj,“ řekla mi bez úsměvu a začala si zabydlovat náš obývák. Petr jí pomáhal a já stála stranou.

První týdny byly peklo. Tereza byla pořád doma – učení online, videohovory s kamarádkami do noci, sluchátka v uších. V kuchyni nechávala špinavé hrnky a nikdy nezhasínala světlo. Petr ji omlouval: „Je to těžké období.“

Jednou jsem přišla domů a slyšela jejich smích z obýváku. Povídali si o dětství, o dovolených u babičky v Krkonoších. Mě si nikdo nevšímal. Připadala jsem si neviditelná.

Začala jsem chodit domů později. Zůstávala jsem v práci déle nebo šla na víno s kolegyní Lenkou. „Proč tam vlastně zůstáváš?“ ptala se mě jednou Lenka. „Vždyť tě tam nikdo nechce.“

Zamrazilo mě to. Opravdu mě tam nikdo nechce? Nebo jsem to já, kdo neumí přijmout Petrov minulý život?

Jednoho večera jsem to už nevydržela. „Petře, já takhle dál nemůžu! Připadám si tu jako host!“ vykřikla jsem.

Petr byl unavený. „Co mám dělat? Vyhodit vlastní dceru? Jitko… prosím tě…“

Tereza stála ve dveřích a poslouchala nás. „Nemusíte se kvůli mně hádat,“ řekla tiše.

Bylo ticho. Najednou jsem viděla i její strach – byla sama v cizím městě, rodiče rozvedení, nový vztah otce… Možná jsme obě byly ztracené.

Začaly jsme spolu víc mluvit – nejdřív opatrně, pak otevřeněji. Jednou večer jsme seděly u čaje a ona mi řekla: „Víš, já tě nechtěla nenávidět. Jen jsem měla pocit, že mi bereš tátu.“

Rozplakala jsem se. „A já měla pocit, že mi bereš domov.“

Nebylo to jednoduché. Ale začaly jsme hledat kompromisy – střídaly jsme se v kuchyni, domluvily pravidla ohledně návštěv a ticha na učení.

Petr byl šťastný, že je doma klidněji. Ale já věděla, že naše manželství už nikdy nebude stejné jako předtím.

Někdy večer ležím v posteli a přemýšlím: Je možné milovat někoho a přitom mít pocit samoty? Dá se vůbec žít v cizím životě a necítit se jako vetřelec? Co byste udělali vy na mém místě?