Jak jsme přelstily tchyni a zachránily svatbu mé švagrové

„Tohle nedovolím! Svatba nebude, dokud budu naživu!“ křičela paní Novotná, moje tchyně, a bouchla dveřmi tak silně, až se otřásla celá chodba. Stála jsem v kuchyni s Klárou, mou švagrovou, a obě jsme se na sebe podívaly s očima plnýma slz i vzteku. Bylo to už potřetí ten týden, co nám tchyně přišla oznámit, že její dcera si toho „nemehla“ Tomáše nikdy nevezme.

Klára se mi sesunula do náruče. „Jani, já už nemůžu. Máma mi ničí život. Tomáš je ten nejlepší člověk na světě a ona… ona ho nenávidí jen proto, že není právník nebo doktor.“

Pohladila jsem ji po vlasech. „Klárko, nenecháme ji to zničit. Slibuju ti, že tvoje svatba bude přesně taková, jakou si přeješ.“

V tu chvíli jsem si vzpomněla na svůj vlastní boj s paní Novotnou. Když jsem si brala Petra, taky nebyla nadšená. Ale tehdy jsem byla mladá a vystrašená. Teď jsem byla připravená bojovat.

Tchyně začala rozesílat anonymní dopisy rodině Tomáše, kde psala o Kláře ty nejhorší lži – že je nestálá, že má dluhy, že je nevěrná. Tomášovi volala do práce a tvrdila jeho šéfovi, že je Klára manipulátorka. Dokonce se pokusila přesvědčit faráře, aby svatbu odmítl oddat.

Jednoho večera jsme seděly s Klárou u mě v obýváku a plánovaly další kroky. „Musíme ji nějak zastavit,“ šeptala Klára. „Ale jak? Ona má kontakty všude.“

„Musíme být chytřejší než ona,“ řekla jsem rozhodně. „Přesuneme svatbu na jiné místo a nikomu to neřekneme – jen těm nejbližším. A Tomášovi rodiče pozveme osobně.“

Klára se poprvé za dlouhou dobu usmála. „A co když to zjistí?“

„Pak už bude pozdě. A hlavně… musíme jí dát pocit, že vyhrála.“

Začaly jsme hrát divadlo. Před tchyní jsme předstíraly, že je všechno ztracené. Klára dokonce jednou před ní teatrálně brečela a tvrdila, že svatbu ruší. Tchyně byla spokojená – dokonce začala plánovat rodinnou dovolenou na termín původní svatby.

Mezitím jsme s Petrem a Tomášem připravovali tajnou svatbu v malé kapli na okraji Prahy. Pozvali jsme jen ty nejvěrnější – kamarády, kteří věděli, co se děje, a Tomášovu rodinu. Všichni přísahali mlčenlivost.

Den před svatbou přišla tchyně k nám domů s lahví vína a vítězoslavným úsměvem. „Tak co, Klárko? Už jsi pochopila, že ten tvůj Tomáš není pro tebe?“

Klára se na ni podívala s klidem, který jsem u ní nikdy neviděla. „Máš pravdu, mami. Asi jsi měla pravdu od začátku.“

Tchyně odešla spokojená a my jsme se rozesmály tak upřímně, až nám tekly slzy.

Druhý den ráno jsme se všichni potkali před kaplí. Klára zářila štěstím a Tomáš ji držel za ruku tak pevně, jako by ji už nikdy nechtěl pustit. Obřad byl nádherný – jednoduchý, upřímný a plný lásky.

Po obřadu jsme seděli v malé kavárně a popíjeli prosecco. Všichni byli šťastní – až na jednu osobu, která o ničem nevěděla.

O týden později přišla tchyně na návštěvu a našla na stole svatební fotku Kláry a Tomáše. Zbledla jako stěna.

„To… to jste udělali beze mě?“

Klára se na ni podívala s klidem: „Mami, chtěla jsi mi ten den vzít. Ale já jsem si ho vzala zpátky.“

Tchyně odešla beze slova. Od té doby už do našeho života tolik nezasahuje.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Proč některé matky nedokážou pustit své děti? A stojí za to bojovat za vlastní štěstí i proti těm nejbližším? Co byste udělali vy?