Chtěla jsem, aby mi manžel platil za péči o naše dítě: Příběh jedné mateřské krize

„To snad nemyslíš vážně, Lucie! Chceš po mně, abych ti platil za to, že se staráš o naši vlastní dceru?“ Petr stál uprostřed kuchyně, ruce v bok, oči rozšířené nepochopením a možná i vztekem. Já jsem seděla u stolu, ruce sevřené kolem hrnku s vychladlým čajem, a v hlavě mi hučelo.

„A proč ne?“ vyhrkla jsem a sama sebe překvapila, jak moc to myslím vážně. „Ty chodíš do práce, dostáváš výplatu. Já jsem doma s Eliškou dvacet čtyři hodin denně. Kdybychom si na to najali chůvu, platili bychom jí deset tisíc měsíčně. Proč bych já měla být zadarmo?“

Petr se zasmál – takovým tím krátkým, nevěřícím smíchem. „To je přece normální! Vždyť jsi její máma.“

V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Normální? Co je na tom normálního, že jsem od rána do večera sama s dítětem, zatímco on přijde domů, sedne si k televizi a čeká večeři? Kdy jsme se vlastně takhle vzdálili? Kdy se z nás stali jen spolubydlící?

Když jsme se s Petrem brali, byla jsem přesvědčená, že máme všechno před sebou. On byl ten kluk z vedlejší vesnice, co mě vozil na kole do školy a nosil mi třešně. Nikdy jsme moc nemluvili o dětech – oba jsme věděli, že jednou přijdou, ale neřešili jsme kdy a jak. Po svatbě jsme si užívali klidného života v našem malém bytě v Plzni. Práce, výlety na Šumavu, večery s přáteli.

Pak přišla Eliška. Těhotenství bylo těžké – ne fyzicky, ale psychicky. Najednou jsem byla doma sama, Petr pracoval dlouho do noci. Kamarádky měly svoje životy a já se cítila čím dál víc osamělá. Po porodu se všechno ještě zhoršilo. Eliška byla náročné miminko – pořád plakala, špatně spala. Já byla unavená, podrážděná a měla pocit, že všechno dělám špatně.

Petr mi pomáhal… aspoň to tvrdil. Ale ve skutečnosti to znamenalo, že jednou týdně vynesl koš nebo koupal Elišku v neděli večer. Jinak byl pořád v práci nebo na fotbale s kamarády. Když jsem mu řekla, že potřebuju pomoct, odpověděl: „Vždyť jsi doma.“

Začala jsem si psát deník. Každý den jsem si zapisovala, co všechno jsem udělala: kolikrát jsem přebalila plínu, kolik hodin jsem strávila vařením a uklízením, kolikrát jsem musela utěšovat Elišku při nočních záchvatech pláče. Čísla byla děsivá. Byla jsem unavenější než kdykoli předtím – a přesto jsem měla pocit, že pro Petra nejsem dost.

Jednoho večera jsem seděla u počítače a hledala inzeráty na chůvy. Zjistila jsem, že průměrná hodinová sazba je 150 korun. Kdybych si měla sama sebe zaplatit za těch 12 hodin denně… Bylo by to víc než Petrův plat.

A tak jsem mu to řekla. Nejdřív se smál, pak se urazil. „Tohle není Amerika,“ řekl mi jednou večer u večeře. „Tady si rodina pomáhá.“

„A proč mám pocit, že pomáhám jen já?“ vyjela jsem na něj.

Následující týdny byly peklo. Petr byl odtažitý, já protivná. Eliška to cítila a byla ještě plačtivější než obvykle. Máma mi říkala: „Musíš být trpělivá. Tak to prostě je.“ Ale já už nechtěla být trpělivá. Chtěla jsem být slyšená.

Jednou večer jsem sbalila Elišku do kočárku a šla ven. Byl listopad, tma a mlha. Procházela jsem sídlištěm a přemýšlela: Co když odejdu? Co když najdu práci a budu žít sama? Ale pak jsem si vzpomněla na všechny ty chvíle, kdy jsme s Petrem byli šťastní – na naše první Vánoce, na letní dovolenou v Českém ráji.

Doma jsme si sedli ke stolu a já začala mluvit. „Petře… Já už nemůžu dál takhle žít. Připadám si jako služka. Potřebuju cítit, že si mě vážíš.“

Chvíli mlčel. Pak řekl: „Já tě mám rád… Ale nevím, co chceš.“

„Chci uznání,“ odpověděla jsem tiše. „Chci slyšet, že to co dělám má smysl… Že nejsem jen ta ženská doma.“

Začali jsme chodit na párovou terapii – poprvé v životě jsem měla pocit, že mě někdo opravdu poslouchá. Petr začal víc pomáhat doma i s Eliškou. Neplatí mi peníze za péči o dceru – ale začal mi děkovat za každodenní věci a občas mi přinese kytku jen tak.

Někdy si říkám: Proč je pro nás Čechy tak těžké mluvit o emocích a uznání? Proč máme pocit, že mateřství je samozřejmost? A kolik žen kolem mě se cítí stejně neviditelné jako já?

Co myslíte vy? Je správné chtít za mateřství uznání – nebo dokonce peníze? Jak byste to řešili vy?