Moje tchyně vypráví legendu o šlechetném rozvodu: Ale pravda je mnohem temnější
„Tak co, Eliško, už jsi konečně pochopila, jaký poklad jsi měla?“ ozvalo se za mnou v kuchyni. Tchyně Marie stála ve dveřích, ruce v bok, a v očích jí jiskřila ta známá směs povýšenosti a pohrdání. Věděla jsem, že přijde – vždycky přijde, když má pocit, že mi musí připomenout, jak moc jsem selhala.
„Mami, prosím tě…“ začala jsem tiše, ale ona mě nenechala domluvit.
„Petr byl vždycky lepší než ty! Podívej se na něj teď – nechal ti dům, auto, všechno! Odešel jen s kufrem. Takový chlap se dneska nerodí!“
Zatnula jsem zuby. Kdyby jen tušila, jaká je pravda. Kdyby jen věděla, kolik nocí jsem probrečela kvůli tomu, co se opravdu stalo. Ale ona nechtěla slyšet pravdu. Chtěla jen svůj příběh – pohádku o šlechetném synovi a zlé manželce.
Petr mi opravdu nechal dům. Ale už neřekne nikomu, že byl zadlužený až po střechu. Hypotéka na krku, exekuce za nezaplacené složenky, které schovával pod matrací. Auto? Ano, zůstalo mi – ale s propadlou technickou a opravou za padesát tisíc. A všechny jeho věci? Ty si odnesl – včetně mých šperků po babičce a rodinných fotek.
Pamatuju si tu noc, kdy odešel. Stála jsem ve dveřích ložnice a sledovala ho, jak hází oblečení do kufru. „Tohle je tvoje vina,“ řekl tehdy bez emocí. „Kdybys nebyla taková hysterka…“
„Péťo, prosím tě…“ šeptala jsem zoufale. „Můžeme to ještě zkusit… kvůli dětem…“
„Já už nemůžu,“ přerušil mě. „A neboj se – všechno ti tu nechám. Já začnu znova.“
Tehdy jsem si naivně myslela, že to znamená nějakou velkorysost. Ale brzy jsem zjistila pravdu: Petr už měl dávno jinou ženu. S tou si zařídil nový byt – za peníze, které si tajně spořil na svém účtu. Já zůstala s dětmi v domě plném dluhů a vzpomínek.
První týdny po rozvodu byly peklo. Marie mi volala každý den – někdy i několikrát. „Jsi neschopná! Petr by nikdy nedopustil, aby děti chodily v takových hadrech!“ křičela do telefonu. Když jsem jí řekla o dluzích, smála se: „To jsou tvoje výmysly! Můj syn by nikdy…“
Jednou přišla nečekaně na návštěvu. Děti byly u kamarádky a já seděla v kuchyni s hlavou v dlaních. „Tak co? Už jsi spokojená? Máš všechno! Dům, auto…“
„Mami,“ řekla jsem unaveně, „prosím tě, přestaň mi volat a chodit sem bez ohlášení.“
„Já mám právo vidět vnoučata!“ vykřikla.
„Ale ne na úkor mého klidu!“
V tu chvíli se rozplakala – poprvé za celou dobu. „Ty jsi mi ho vzala…“ šeptala mezi vzlyky.
A tehdy mi došlo, že ona potřebuje tu pohádku stejně zoufale jako já potřebovala pravdu.
Děti začaly být smutné. Ptaly se mě: „Mami, proč táta nevolá?“ Co jim mám říct? Že táta má novou rodinu? Že babička lže?
Jednou večer přišla dcera Anička do ložnice a sedla si ke mně na postel. „Mami, babička říkala, že jsi tatínka vyhnala.“
Objala jsem ji a cítila její slzy na rameni. „To není pravda, zlatíčko. Někdy dospělí dělají chyby a pak si je omlouvají pohádkami.“
V práci jsem byla jako tělo bez duše. Kolegové se mě ptali: „Eliško, jsi v pořádku?“ Jenže jak vysvětlit bolest z toho, že vás vlastní rodina pomlouvá?
Jednou jsem potkala Petra na ulici s jeho novou partnerkou Lenkou. Usmál se na mě tím svým falešným úsměvem: „Jak se máš? Doufám, že ti tam všechno funguje.“
Chtěla jsem mu říct pravdu – o dluzích, o dětech, o jeho matce. Ale místo toho jsem jen kývla: „Děkuju za všechno.“
Doma jsem pak seděla u stolu a dívala se na staré fotky. Na jedné jsme byli všichni spolu – já, Petr, děti i Marie. Vypadali jsme šťastně. Ale kolik z toho bylo skutečné?
Dnes už vím, že někdy je těžší žít s pravdou než s pohádkou. Ale aspoň můžu večer usnout s čistým svědomím.
A tak se ptám: Kolik lidí kolem nás žije ve lži jen proto, aby nemuseli čelit bolesti pravdy? A kolik z nás má odvahu říct svůj příběh nahlas?