„Sbal si kufry a přijeď!“ – Když tchyně překročí všechny meze: Můj boj o vlastní rodinu

„Tak už si konečně sbal ty kufry a přijeď! Myslíš, že to dítě zvládneš sama?“ Alenin hlas zněl v telefonu ostřeji než kdy jindy. Stála jsem uprostřed kuchyně, v ruce lžičku s rozmačkanou mrkví, a v hlavě mi hučelo. Malý Matěj plakal v postýlce a Petr, můj manžel, seděl v obýváku, ponořený do práce na notebooku. Bylo to sotva měsíc po porodu a já měla pocit, že už dál nemůžu.

Alena, moje tchyně, byla vždycky silná osobnost. Všichni ve vesnici ji znali jako ženu, která má na všechno názor a nikdy se nebojí ho říct. Když jsme s Petrem začali chodit, varovala mě kamarádka Jana: „S touhle ženskou si nezačínej, ta ti rozbourá život.“ Smála jsem se tomu. Petr byl tichý, laskavý, trochu neprůbojný – přesný opak své matky. Ale když jsme spolu čekali Matěje, začala jsem chápat, co tím Jana myslela.

První týdny po porodu byly těžké. Nespala jsem, kojila jsem každé dvě hodiny a měla pocit, že se mi svět smrskl na plenky a dětský pláč. Petr mi pomáhal, jak mohl, ale většinu času byl v práci nebo na telefonu s matkou. Alena volala každý den. „Ukaž mi malého,“ poroučela přes videohovor. „A proč má tu čepičku? To je moc tenká! A proč ho tak držíš? To tě nikdo nenaučil?“

Jednoho dne přišla neohlášeně. Ve dveřích stála s taškou plnou domácího jídla a výrazem generála před bitvou. „Tak co, jak to tady vedete?“ rozhlížela se kriticky po bytě. „Tady je nepořádek! A ty jsi ještě v pyžamu? To za mých časů nebylo.“

Petr stál za ní a tvářil se provinile. „Mami, nech ji být…“ zkusil tiše.

„Nech ji být? Když ona to očividně nezvládá! Podívej se na ni!“

Cítila jsem slzy v očích. Chtěla jsem křičet, ale místo toho jsem jen šeptla: „Aleno, prosím…“

„Prosím? Ty potřebuješ pomoc! Sbal si věci a přijeď ke mně na pár týdnů. Já ti ukážu, jak se starat o dítě.“

Byla jsem v pasti. Petr mlčel. Alena mě tlačila do kouta a já měla pocit, že ztrácím půdu pod nohama. V noci jsem nemohla spát. Přemýšlela jsem, jestli nejsem opravdu špatná matka. Jestli bych neměla poslechnout.

Druhý den jsem zavolala Janě. „Hele,“ řekla jsem jí do telefonu se staženým hrdlem, „myslíš, že bych měla jet k Aleně?“

Jana se zasmála: „Jestli chceš přijít o rozum, tak určitě! Ale hlavně – co na to Petr?“

A to byla ta otázka. Co na to Petr? Můj muž byl vždycky mezi dvěma ohni – mezi mnou a svou matkou. Když jsem mu večer řekla, že už to nezvládám, jen pokrčil rameny: „Víš, jaká je máma… Ona to myslí dobře.“

„Ale já už nemůžu! Potřebuju tě tady! Potřebuju, abys stál za mnou!“ vybuchla jsem poprvé od porodu.

Petr mlčel dlouho. Pak jen tiše řekl: „Já nevím, jak jí to říct…“

A tak jsme žili dál – já v napětí, Petr v úzkosti a Alena v přesvědčení, že má vše pod kontrolou.

Jednoho dne přišla další rána. Alena mi zavolala a oznámila: „Zítra přijdu a vezmu si Matěje na procházku. Ty si aspoň uklidíš byt.“ Neptala se. Prostě rozhodla.

Ten den jsem seděla u okna a dívala se ven na šedé paneláky Prahy 4. Přemýšlela jsem o své mámě – jak by mi asi poradila? Ale ta zemřela před třemi lety na rakovinu a já měla pocit, že mi chybí víc než kdy dřív.

Když Alena přišla druhý den ráno, byla jsem připravená. „Aleno,“ řekla jsem pevněji než kdy dřív, „Matěje dnes nikam nevezmete.“

Zarazila se. „Prosím?“

„Jsem jeho máma. A potřebuju čas s ním i sama se sebou. Děkuju za nabídku, ale dnes ne.“

Alena zbledla vzteky. „Tak takhle se mnou mluvit nebudeš! Já ti chtěla pomoct!“

„Vím to,“ odpověděla jsem tiše. „Ale potřebuju si to zvládnout sama.“

Petr stál opodál a poprvé za celou dobu řekl: „Mami… nech ji být.“

Bylo ticho. Alena práskla dveřmi a odešla.

Ten den jsem poprvé po dlouhé době cítila úlevu i strach zároveň. Co když jsme teď rodinu rozbili? Co když Petr bude stát na její straně? Ale večer mě objal a řekl: „Promiň… měl jsem to udělat dávno.“

Od té doby je to lepší – ne dokonalé, ale lepší. Alena už nevolá každý den a já se učím být matkou podle sebe.

Někdy ale přemýšlím: Proč je tak těžké nastavit hranice vlastní rodině? A kolik toho musí člověk vydržet, než si dovolí říct dost?