Doktor, který chtěl zaplatit předem: Příběh viny a lítosti

„Pane Nováku, bez zaplacení nemůžeme pokračovat v léčbě,“ řekla jsem tiše, ale rozhodně. V čekárně bylo dusno, venku už padal soumrak a já cítil, jak mi srdce buší až v krku. Pan Novák seděl naproti mně, ruce se mu třásly a v očích měl zoufalství. Vedle něj jeho dcera Lucie, asi desetiletá holčička, která se držela za břicho a tiše plakala.

„Prosím vás, pane doktore, já ty peníze zítra přinesu. Jen jí pomozte,“ škemral pan Novák. V hlavě mi běžela pravidla ordinace: platba předem, jinak nemůžeme pokračovat. Byla to nová směrnice od vedení, protože nám dlužili už desítky pacientů. Ale teď, když jsem viděl Lucii, jak se svíjí bolestí, začal jsem pochybovat.

„Omlouvám se, ale musím dodržovat pravidla,“ zopakoval jsem a cítil, jak se mi stahuje žaludek. Pan Novák se zvedl, pohladil dceru po vlasech a odešli. Zůstal po nich jen pach zoufalství a ticho.

Ten večer jsem jel domů přes půl Prahy. Na každém semaforu červená. Jako by mě někdo trestal za to, co jsem udělal. V rádiu hrála písnička od Lucie – „Černí andělé“ – a já měl pocit, že mě slova bodají do srdce.

Doma na mě čekala manželka Jana. „Tomáši, jsi v pořádku? Vypadáš hrozně.“

„Měl jsem těžký den,“ odpověděl jsem a šel si nalít sklenku vína. Jana mě objala kolem ramen. „Víš, že můžeš mluvit.“

Ale já mlčel. V hlavě mi pořád běžela scéna z ordinace. Co když Lucii něco je? Co když jsem jí mohl pomoct?

Druhý den ráno jsem přišel do práce dřív než obvykle. Na recepci už čekal pan Novák s obálkou v ruce. „Tady máte peníze. Prosím vás… Lucii je špatně.“

Zavolal jsem ji dovnitř a okamžitě ji vyšetřil. Měla akutní zánět slepého střeva. Okamžitě jsme ji poslali na chirurgii.

Odpoledne mi volali z nemocnice: „Pane doktore, Lucie je po operaci. Bylo to na poslední chvíli.“

Cítil jsem úlevu i stud zároveň. Kdybych ji ošetřil hned včera… Možná by nemusela trpět tak dlouho.

Večer jsme seděli s Janou u stolu a já jí všechno řekl. „Tomáši, jsi dobrý člověk. Ale někdy je potřeba řídit se srdcem, ne jen pravidly.“

Další dny jsem byl jako tělo bez duše. Každý pacient mi připomínal Lucii. Každý pohled do zrcadla byl výčitkou.

Jednou večer mi zazvonil telefon. „Pane doktore? Tady Nováková… Chtěla bych vám poděkovat za Lucii.“

„Nemusíte děkovat… Spíš se omlouvám.“

„Vím, že jste měl těžké rozhodnutí. Ale Lucie je v pořádku a to je hlavní.“

Položil jsem telefon a rozplakal se.

Od té doby jsem začal přemýšlet jinak. S vedením ordinace jsme nastavili výjimky pro akutní případy. Ale pocit viny mě neopustil.

Jednou za mnou přišla Lucie s obrázkem – nakreslila mě jako anděla s bílým pláštěm.

„Děkuju, pane doktore,“ řekla tiše.

A já si uvědomil, že každý den stojíme před volbou: pravidla nebo lidskost? A co když jednou zvolíme špatně? Odpustí nám to někdy ti druzí – a hlavně my sami sobě?

Co byste udělali vy na mém místě? Je správné chtít platbu předem i za cenu lidského utrpení?