Přehnaná péče tchyně: Když pomoc bolí

„Petro, proč máš v lednici prošlé mléko? To bys měla víc hlídat, vždyť máš děti!“ ozvalo se za mnou hned, jak jsem vešla do kuchyně. Alice, moje tchyně, už zase stála u lednice a s výrazem zklamání třímala v ruce krabici mléka. Bylo pondělí ráno, děti ještě v pyžamu a já se snažila rychle připravit snídani, abychom stihli školku.

„Mami, já to koupím cestou z práce,“ snažil se situaci uklidnit Michal, ale Alice ho přerušila: „To je pořád dokola! Petro, ty bys měla být víc zodpovědná. Já když jsem byla mladá, nikdy bych si něco takového nedovolila.“

V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Ale místo toho jsem jen sevřela rty a dál mazala chleby. Tohle nebylo poprvé. Alice k nám chodila téměř denně – s nákupem, s radami, s kritikou. Pro ostatní byla andělem, pro mě noční můrou.

Vzpomínám si na začátek s Michalem. Byli jsme zamilovaní, plánovali jsme svatbu a já se těšila na novou rodinu. Alice mě přijala s otevřenou náručí – nebo jsem si to aspoň myslela. První rok po svatbě byl ještě snesitelný. Ale když se narodila Anička, začalo to být nesnesitelné.

„Dítě musí spát na břiše, Petro! Tak to dělaly všechny ženy v naší rodině,“ říkala mi Alice, když jsem Aničku ukládala na záda podle doporučení lékařky. „A proč ji pořád kojíš? Vždyť už je jí půl roku! Dej jí krupicovou kaši, bude klidnější.“

Snažila jsem se být zdvořilá, ale uvnitř mě to ničilo. Michal byl mezi dvěma mlýnskými kameny. „Petro, máma to myslí dobře,“ říkal mi večer v ložnici. „Víš, jaká je…“

Jenže já už nemohla dál. Alice nám začala bez dovolení přestavovat byt. Jednou jsem přišla domů a zjistila, že přestěhovala Aniččinu postýlku do obýváku, protože „tam je víc světla“. Jindy mi vyhodila oblíbený hrnek s tím, že byl „ošklivý a prasklý“. Nejhorší bylo, když začala mluvit do naší výchovy.

Jednoho dne jsem přišla domů dřív z práce a slyšela jsem Alice, jak říká Aničce: „Maminka je někdy moc přísná, ale babička ti vždycky dá čokoládu.“ V tu chvíli mi došlo, že tohle už není jen o mléku nebo postýlce. Alice podkopávala moji autoritu před vlastními dětmi.

Začala jsem být nervózní, podrážděná. S Michalem jsme se hádali čím dál častěji. „Proč ji nenecháš být? Je to tvoje máma!“ křičel na mě jednou večer. „Protože ničí naši rodinu!“ vybuchla jsem.

Jednou v noci jsem seděla v kuchyni a brečela do hrnku čaje. Přemýšlela jsem, jestli nejsem špatná manželka nebo matka. Vždyť Alice jen pomáhá… Nebo ne? Ráno jsem se rozhodla – musím s ní mluvit.

„Alice, můžeme si promluvit?“ zeptala jsem se jí další den, když přišla s taškou plnou jídla. Sedly jsme si ke stolu a já se snažila najít správná slova.

„Vím, že to myslíte dobře,“ začala jsem opatrně. „Ale někdy mám pocit, že mi nevěříte jako matce a manželce.“

Alice se zatvářila dotčeně: „Já jen nechci, abyste trpěli. Vždyť já vás mám všechny ráda.“

„Ale vaše pomoc nám někdy víc škodí než prospívá,“ řekla jsem tiše.

Následovalo dlouhé ticho. Alice vstala a beze slova odešla. Večer přišel Michal domů a našel mě uplakanou.

„Co jsi jí řekla?“ ptal se vyčítavě.

„Pravdu,“ odpověděla jsem.

Další dny byly napjaté. Alice nevolala ani nechodila. Děti se ptaly po babičce a Michal byl odtažitý. Začala jsem pochybovat – udělala jsem chybu?

Po týdnu přišla Alice nečekaně ke dveřím. V ruce držela malou krabičku.

„Petro… promiň,“ řekla tiše. „Nevěděla jsem, že tě to tolik trápí.“

Objaly jsme se a poprvé za osm let jsem cítila úlevu.

Dnes už Alice chodí méně často a když přijde, ptá se mě na názor. S Michalem jsme si o všem promluvili a začali znovu budovat důvěru.

Někdy si ale kladu otázku: Proč je tak těžké říct blízkým pravdu? A kolik rodin v Česku trpí pod tíhou „dobré“ pomoci svých blízkých? Co byste udělali vy na mém místě?