Když jsem poprosila manžela, aby pomohl „tvojí mámě“, rozplakala se a odešla z našeho domu

„Proč jsi jí řekla ‚tvoje máma‘? Proč prostě neřekneš ‚maminko‘ jako já?“ vyštěkl na mě Petr, když za ním zapadly dveře ložnice. Jeho hlas byl ostrý, plný bolesti a nepochopení. Ještě jsem slyšela, jak dole v kuchyni tichounce vzlyká jeho matka, paní Novotná. V tu chvíli jsem si přála být kdekoliv jinde.

Petr je jedináček. Věděla jsem to dávno před svatbou, stejně jako jsem věděla, že jeho matka je na něj upnutá víc, než je zdrávo. Přesto jsem doufala, že mě – a hlavně mé dvě děti z prvního manželství – přijme. Snažila jsem se. Opravdu. Pekla jsem její oblíbené koláče, chodila s ní na trhy, dokonce jsem jí pomáhala s úklidem chalupy v Jizerských horách. Ale nikdy jsem nebyla dost dobrá. Vždycky to byly „ty tvoje děti“, nikdy „naše vnoučata“. A já? Pro ni jsem byla prostě „ta druhá“.

To odpoledne začalo jako každé jiné. Děti si hrály na zahradě, Petr opravoval plot a paní Novotná seděla u stolu a loupala brambory na bramboráky. Najednou se ozvalo z kuchyně: „Janičko, mohla bys mi podat tu mísu?“ Zvedla jsem oči od knížky a zavolala na Petra: „Petře, mohl bys prosím pomoct tvojí mámě? Má plné ruce.“

V tu chvíli se všechno změnilo. Paní Novotná položila brambory, podívala se na mě s očima plnýma slz a tiše řekla: „Já už tady asi nemám co dělat.“ Vstala, vzala si kabelku a odešla. Dveře za ní tiše klaply.

Petr na mě vyjel: „Proč jsi to řekla takhle? Víš, jak je na to citlivá! Pro ni jsi rodina, ale ty ji pořád stavíš stranou!“

„Rodina?“ vyhrkla jsem. „Nikdy mě nepřijala! Nikdy neřekla jediné hezké slovo o mých dětech! Vždycky jsme byli jen návštěva v jejím domě!“

Petr se na mě díval s bolestí v očích. „Možná kdybys byla milejší…“

„Milejší?“ přerušila jsem ho. „Kolikrát jsem jí nabídla pomoc? Kolikrát jsem ji zvala na naše akce? Vždycky odmítla! Nikdy nechtěla být součástí našeho života!“

Děti mezitím přišly dovnitř. Malý Tomáš se mě zeptal: „Mami, proč babička plakala?“ Neměla jsem sílu odpovědět.

Večer byl tichý. Petr seděl u televize a mlčel. Já seděla v kuchyni a přemýšlela, kde se stala chyba. Vzpomněla jsem si na první setkání s paní Novotnou. Přinesla jsem jí kytici růží a ona mi řekla: „Růže jsou moc okázalé, mám radši fialky.“ Od té doby jsem jí nosila jen fialky. Nikdy neřekla děkuji.

Vzpomněla jsem si na Vánoce před dvěma lety, kdy dětem dala jen malou čokoládu a Petrovi nový svetr. Mně věnovala kuchařku pro začátečníky. Tehdy jsem se smála, ale uvnitř mě to bolelo.

Druhý den ráno přišla SMS od paní Novotné: „Omlouvám se za včerejšek. Asi už nejsem potřebná.“

Ukázala jsem zprávu Petrovi. Mlčky ji přečetl a odešel do práce beze slova.

Celý den jsem přemýšlela, co dělat. Měla bych jí zavolat? Omluvit se? Ale za co? Za to, že jsem upřímná? Za to, že nejsem její dcera?

Večer přišel Petr domů později než obvykle. Sedl si ke mně do kuchyně a dlouho mlčel.

„Jani,“ začal tiše, „máma je sama. Táta umřel před pěti lety a od té doby nemá nikoho než mě.“

„A co já?“ zeptala jsem se tiše. „Co naše rodina? Ty jsi taky můj jediný opěrný bod.“

Petr si povzdechl. „Já vím. Ale ona… ona prostě neumí přijmout změnu.“

„A co když ji nikdy nepřijme?“

Petr pokrčil rameny. „Nevím.“

Další dny byly napjaté. Paní Novotná nám nevolala, nepsala. Děti se ptaly, kdy zase přijde babička. Já nevěděla, co odpovědět.

Jednoho dne přišla poštou obálka – uvnitř byl dopis od paní Novotné:

„Milá Jano,
Vím, že pro tebe nejsem snadná tchyně. Ale když jsi včera řekla ‚tvoje máma‘, uvědomila jsem si, že pro tebe nikdy nebudu víc než jen matka tvého muže. Možná je to moje chyba – možná jsem měla být otevřenější tvým dětem i tobě. Ale bojím se, že bych ztratila svého syna úplně.
Odpusť mi mou tvrdost.
Marie Novotná“

Seděla jsem u stolu s dopisem v ruce a slzy mi stékaly po tváři. Zavolala jsem Petrovi a přečetla mu dopis nahlas.

„Co teď?“ zeptal se tiše.

„Nevím,“ odpověděla jsem upřímně.

Možná jsme obě udělaly chyby. Možná jsme obě čekaly příliš mnoho – ona od svého syna, já od nové rodiny.

Ale jak se dá překonat propast mezi dvěma ženami, které milují stejného muže – každá jinak?

Možná mi poradíte vy: Dá se vůbec někdy stát skutečně rodinou tam, kde chybí opravdové přijetí?