Století života: Oslava, která změnila všechno

„Bohumile, otevři už ty dveře!“ ozvalo se naléhavě z chodby. Ztěžka jsem se zvedl z křesla, opřel se o hůl a s tichým povzdechem došel ke dveřím. Vždyť dnes je jen další den – sto let, říkají. Ale co je to století, když většinu z něj člověk prožije ve stínu vzpomínek?

Za dveřmi stála sousedka paní Novotná s velkým dortem v ruce a za ní se tlačili další lidé z naší ulice. „Všechno nejlepší, Bohumile!“ vykřikli najednou. Zůstal jsem stát jako přimražený. Nikdy jsem nebyl na oslavy. Nikdy jsem si nepřipadal jako někdo, kdo by si zasloužil pozornost.

„Pojďte dál,“ zamumlal jsem rozpačitě a pustil je dovnitř. Můj malý byt se během minuty proměnil v hlučnou místnost plnou smíchu, povídání a vůně čerstvě upečených koláčů. Děti běhaly kolem mého starého rádia, které pamatuje ještě protektorát, a pan Novák už rozléval slivovici.

„Bohumile, pamatuješ si ještě na ten den, kdy jsi přijel z války?“ zeptal se pan Novák a jeho hlas ztichl. Všichni se na mě podívali. V tu chvíli se mi před očima promítly obrazy – šedé ulice Prahy, rozbombardované domy v Drážďanech, křik kamarádů v zákopech u Dukly.

„Pamatuju,“ odpověděl jsem tiše. „A nikdy nezapomenu.“

Paní Novotná mě pohladila po ruce. „Měla byste nám o tom vyprávět. Děti to musí slyšet.“

Zhluboka jsem se nadechl. „Bylo mi dvacet, když mě odvedli. Maminka plakala a tatínek jen mlčky stál ve dveřích. Všichni jsme věděli, že se možná nevrátím. Válka není hrdinství, je to jen strach a špína.“

Děti ztichly a poslouchaly. Vyprávěl jsem jim o zimě v Karpatech, o kamarádovi Karlovi, který už nikdy neviděl domov, o tom, jak jsem se po válce vrátil do vesnice a zjistil, že rodiče už nejsou mezi živými. O tom, jak jsem si postavil dům na kraji lesa a roky žil sám.

„Proč jste nikdy neměl rodinu?“ zeptala se malá Anička.

Usmál jsem se smutně. „Možná proto, že jsem měl pocit, že už žádnou nemám. A možná proto, že některé rány se nikdy nezahojí.“

Paní Novotná mi podala hrnek čaje. „Ale teď už rodinu máte – nás.“

V tu chvíli mi zvlhly oči. Nikdy jsem si nemyslel, že by mi někdo mohl říct něco takového. Celý život jsem byl pro ostatní jen ten starý podivín z konce ulice.

„Pamatujete si na tu povodeň před dvaceti lety?“ ozval se pan Novák. „Bohumil byl první, kdo nám pomáhal vynášet věci z domu.“

„A když nám umřel pes,“ přidala se paní Novotná, „byl jste jediný, kdo přišel a pomohl nám ho pohřbít.“

Začal jsem si uvědomovat, že možná nejsem tak sám, jak jsem si myslel. Že i když jsem nikdy neměl vlastní děti ani vnoučata, stal jsem se součástí života těchto lidí.

Večer pomalu končil. Sousedé odcházeli domů a já zůstal sedět v křesle s kusem dortu na talíři. Venku padal sníh a světla lamp osvětlovala prázdnou ulici.

Najednou někdo zaklepal na okno. Byla to Anička s maminkou. „Bohumile, můžeme ještě chvilku zůstat?“ zeptala se nesměle.

Přikývl jsem a pustil je dovnitř.

„Chtěla bych vám poděkovat,“ řekla její maminka. „Ani nevíte, jak moc pro nás znamenáte.“

Podíval jsem se na ně a poprvé po letech pocítil něco jako klid.

Když odešly, seděl jsem dlouho do noci a přemýšlel o svém životě. O tom, kolik bolesti i radosti v sobě člověk může nosit celé století.

Možná není důležité, kolik let člověk prožije, ale kolik lidí ho má opravdu rád.

A tak se ptám: Kolik z nás si všimne těch tichých lidí kolem sebe? Kolik příběhů zůstává nevyslovených jen proto, že jsme příliš zaneprázdnění svými vlastními starostmi?