„Nikdo tě nenutil mít děti.“: Příběh o vině, rodině a české realitě bydlení

„Nikdo tě nenutil mít děti, Lucie! To je tvoje volba. My jsme si taky museli poradit sami.“ Hlas mojí mámy zněl ostře a neústupně, zatímco jsem stála v kuchyni našeho malého bytu na Jižním Městě a tiskla telefon k uchu tak silně, až mě bolela ruka. V druhé ruce jsem držela utěrku a snažila se setřít rozlitý čaj, který před chvílí převrhla moje tříletá dcera Anička. V pozadí křičel malý Matěj, protože mu spadla stavebnice na zem.

„Mami, já vím, že jste to měli těžké, ale dneska je to jiné. Nájem je šílený, ceny potravin taky…“ snažila jsem se vysvětlit, ale máma mě přerušila: „To jsou jen výmluvy! My jsme taky neměli peníze nazbyt. Ale nikdy jsme si nestěžovali.“

Zavřela jsem oči a cítila, jak mi po tváři stéká slza. Můj muž Petr seděl v obýváku u notebooku a snažil se najít další brigádu. Pracuje jako učitel na základce, ale jeho plat nám sotva stačí na nájem a jídlo. Já jsem na rodičovské a přivydělávám si korekturami textů po večerech, když děti konečně usnou.

„Mami, já tě nežádám o peníze na dovolenou nebo nový mobil. Jen bychom potřebovali zálohu na kauci, abychom se mohli přestěhovat do většího bytu. Tady už se nevejdeme…“

„Lucie, už jsem ti to říkala mockrát. My s tátou máme taky svoje výdaje. A babička potřebuje nové léky. Nemůžeme vám pořád pomáhat.“

Zavěsila jsem a chvíli jen stála uprostřed kuchyně, neschopná pohybu. V hlavě mi vířily máminy věty jako jedovaté šípy: Nikdo tě nenutil mít děti… To je tvoje volba… My jsme si museli poradit sami…

Petr přišel do kuchyně a objal mě kolem ramen. „Co říkala?“ zeptal se tiše.

„To samé co vždycky. Že je to naše chyba.“

Petr si povzdechl a zadíval se z okna na šedivé paneláky kolem. „Víš, někdy mám pocit, že jsme úplně sami.“

Ten večer jsme seděli u stolu a počítali každou korunu. Po zaplacení nájmu nám zbylo sotva pět tisíc na měsíc. Anička potřebovala nové boty do školky, Matějovi došly plenky. O dovolené nebo vlastním bytě jsme si mohli nechat jen zdát.

Vzpomněla jsem si na dětství v našem starém domku v Poděbradech. Máma byla vždycky přísná, ale nikdy nám nic nechybělo. Táta pracoval jako elektrikář, máma byla účetní. Když jsem byla malá, myslela jsem si, že rodina znamená držet při sobě za každou cenu.

Teď jsem měla pocit, že jsem selhala – jako matka i jako dcera.

Další den jsem šla s dětmi k babičce Marii. Seděla v křesle u televize a pletla ponožky. „Tak co, Lucko? Už jste našli ten větší byt?“ zeptala se bez zájmu.

„Ne… nemáme na kauci,“ odpověděla jsem tiše.

Babička pokrčila rameny: „My jsme bydleli čtyři v jedné místnosti a nikdo si nestěžoval. Dneska jsou mladí moc zhýčkaní.“

Cítila jsem vztek i bezmoc zároveň. Proč mají pocit, že když jsme mladí rodiče dnes, máme to jednodušší? Proč nevidí ty nekonečné fronty na školku, drahé potraviny, nemožnost dosáhnout na hypotéku?

Večer mi volala kamarádka Jana: „Hele, Lucko, naši nám půjčili na zálohu na byt v Modřanech. Kdybyste něco potřebovali…“

Zamrazilo mě. Proč to někde jde a jinde ne? Proč moje máma nechce pomoct? Je to opravdu jen o penězích?

S Petrem jsme se hádali čím dál častěji. On měl pocit, že bych měla být tvrdší na rodiče. Já zase cítila vinu – vždyť mají pravdu? Nikdo mě nenutil mít děti…

Jednou večer jsem seděla u postýlky Aničky a hladila ji po vlasech. „Maminko, proč jsi smutná?“ zeptala se mě.

„Jen mám starosti, zlatíčko,“ zašeptala jsem.

„A pomůže ti babička?“

Ztuhla jsem. Co jí mám říct? Že rodina někdy nepomůže ani když může? Že láska není vždycky samozřejmá?

Další týden jsem šla za mámou osobně. Seděla v kuchyni u stolu a listovala letákem z Lidlu.

„Mami… proč mi nechceš pomoct? Vždyť víš, že bychom vám to vrátili.“

Máma odložila leták a zadívala se na mě tvrdým pohledem: „Protože chci, abys byla samostatná. My jsme vám dali všechno – vzdělání, střechu nad hlavou do osmnácti. Teď je řada na tobě.“

„Ale mami… já mám pocit, že už nemůžu dál.“

Chvíli bylo ticho.

„Lucko… já tě mám ráda. Ale svět není fér. A čím dřív to pochopíš, tím líp pro tebe i pro děti.“

Odešla jsem domů s pocitem prázdnoty. Petr mě objal a řekl: „My to zvládneme sami.“ Ale já věděla, že tahle rána mezi mnou a mámou zůstane dlouho otevřená.

Někdy večer přemýšlím: Je opravdu chyba chtít od rodičů pomoc? Nebo je chyba chtít pro své děti lepší život než jsme měli my? Co vlastně znamená být rodina dnes – a kde končí povinnost pomáhat svým blízkým?