Moje narozeniny se blíží a já nemůžu najít klid: Jak se vyrovnat s nevěstou, kterou nechci pozvat

„Mami, prosím tě, můžeš mi to říct na rovinu? Proč nechceš, abych přivedl Lenku na tvoje narozeniny?“ Adamův hlas se třásl a já cítila, jak mi srdce buší až v krku. Stála jsem u kuchyňské linky, ruce zabořené v těstě na bábovku, a přemýšlela, jestli mu mám konečně říct pravdu, nebo zase zalhat.

„Adame, to není tak jednoduché…“ začala jsem opatrně. Ale on mě nenechal domluvit.

„Je to jednoduché! Prostě ji nemáš ráda. Nikdy jsi ji nepřijala. A teď, když máš kulatiny, tak ji prostě nechceš vidět. Víš vůbec, jak jí to ubližuje?“

Ztuhla jsem. V hlavě mi běžely vzpomínky na první setkání s Lenkou. Byla milá, usměvavá, ale v očích měla něco unaveného. Dvě malé děti za ruku – její děti z předchozího vztahu. Adam byl šťastný, ale já cítila jen úzkost. Vždycky jsem si představovala, že můj jediný syn si najde někoho „čistého“, bez minulosti. Někoho, kdo bude začínat od nuly s ním. Ne ženu, která už má dvě děti a spoustu starostí.

„Mami?“ Adam stál ve dveřích a díval se na mě s očima plnýma bolesti.

„Já… já jen nevím, jestli je to vhodné. Je to velká rodinná oslava. Bude tam teta Alena, strejda Petr… Všichni budou mít řeči…“ vymlouvala jsem se.

Adam si povzdechl. „A co já? Co když já chci být s Lenkou? Co když ona je moje rodina?“

V tu chvíli jsem měla chuť všechno vzdát. Ale pak jsem si vzpomněla na všechny ty roky, kdy jsem Adama vychovávala sama. Jeho otec nás opustil, když mu bylo pět. Všechno jsem zvládla sama – školu, nemoci, první lásky i zlomená srdce. A teď mám přijmout ženu, která už má dvě děti a táhne si s sebou minulost?

Večer jsem seděla u stolu a dívala se na seznam hostů. Moje sestra Jana mi volala: „Jaruš, tak co? Už víš, koho pozveš?“

„Nevím…“ povzdechla jsem si.

„No hlavně neudělej ostudu před celou rodinou. Víš, jak je teta Alena háklivá na tyhle věci. A Adamova nová? To je kapitola sama pro sebe…“

Zavřela jsem oči a snažila se nevnímat její slova. Ale v hlavě mi zněla pořád dokola.

Další den jsem šla na nákup a potkala jsem sousedku Martu.

„Tak co, Jaruško? Už se těšíš na oslavu?“ usmála se.

„Ani ne…“ přiznala jsem tiše.

„To víš, rodina je někdy těžká věc. Ale víš co? Já bych byla ráda, kdyby můj syn vůbec někoho měl. Ty máš aspoň to štěstí.“

Celý den jsem pak přemýšlela nad tím, jestli nejsem moc tvrdá. Adam byl vždycky hodný kluk. Nikdy mi neodmlouval, pomáhal mi doma i na zahradě. A teď mám pocit, že ho ztrácím.

Večer přišla SMS od Lenky: „Dobrý večer paní Jaroslavo, chtěla jsem se zeptat, jestli by bylo v pořádku přijít na Vaši oslavu i s dětmi. Pokud by to bylo nepříjemné, chápu to.“

Seděla jsem dlouho nad mobilem a nevěděla, co odpovědět. V hlavě mi běžely všechny možné scénáře – teta Alena s kyselým výrazem, strejda Petr s poznámkami o „cizích dětech“, Adamova smutná tvář…

Nakonec jsem napsala: „Dobrý večer Lenko, ještě nejsem rozhodnutá. Dám Vám vědět.“

Celou noc jsem nespala. Převalovala jsem se v posteli a přemýšlela nad tím, proč mi to vlastně tak vadí. Je to strach z pomluv? Nebo žárlím na to, že už pro Adama nejsem ta nejdůležitější žena v jeho životě?

Ráno jsem šla do kuchyně a našla tam Adama. Seděl u stolu a pil kávu.

„Mami…“ začal tiše. „Já vím, že je to pro tebe těžké. Ale já Lenku miluju. A její děti jsou teď i moje rodina.“

Podívala jsem se na něj a poprvé za dlouhou dobu jsem viděla dospělého muže – ne svého malého chlapce.

„A co když to nezvládnu?“ zašeptala jsem.

Adam mě pohladil po ruce. „Zkus to aspoň kvůli mně.“

Ten den jsem dlouho chodila po bytě a přemýšlela o svém životě. O tom, jak moc jsem lpěla na představách o dokonalé rodině. O tom, jak moc mě ovlivňovalo okolí – tety, sousedky, kamarádky… A najednou mi došlo, že největší překážkou v mém životě jsem já sama.

Večer jsem napsala Lence: „Budu ráda, když přijdete i s dětmi.“

Oslava byla jiná než všechny předchozí. Bylo víc smíchu i křiku – děti běhaly po bytě a Adam s Lenkou se drželi za ruce. Teta Alena sice protáčela oči, ale nakonec si dala dort i s malou Aničkou na klíně.

Když všichni odešli a já uklízela talíře ze stolu, cítila jsem zvláštní klid.

Možná je čas pustit minulost a přijmout novou rodinu takovou, jaká je.

A co vy? Dokázali byste překonat vlastní předsudky kvůli štěstí svých dětí? Nebo byste raději zůstali ve své ulitě?