Bouře v mateřské škole: Když paní učitelka ztratila důvěru rodičů
„Mami, proč paní Lenka dneska plakala?“ zeptala se mě Anička, když jsme šly domů ze školky. Její malá ruka se mi pevně sevřela kolem prstu a já cítila, jak mi v hrudi buší srdce. Ještě před týdnem bych si nikdy nepomyslela, že budu muset své pětileté dceři vysvětlovat něco takového.
Všechno začalo nenápadně. Anička chodila do Mateřské školy U Lípy už druhý rok a byla tam šťastná. Paní učitelka Lenka byla oblíbená, vždycky usměvavá, trpělivá, s dětmi to uměla. Rodiče ji chválili na třídních schůzkách, děti ji milovaly. Jenže pak se mezi maminkami na WhatsAppu začaly šířit zvláštní zprávy.
„Slyšela jsi to o Lence?“ psala mi večer Martina, máma Aniččina kamaráda Filípka. „Prý má nějakou podivnou vedlejšku.“
Nechápala jsem, co tím myslí. Vždyť spousta učitelek si přivydělává – někdo doučuje, někdo plete čepice na Fleru. Ale druhý den ráno už se na chodbě šeptalo nahlas. Prý Lenka natáčí videa na internet. Ne pro děti, ale pro dospělé. A někdo z rodičů na ni narazil náhodou při hledání receptu na bábovku.
Atmosféra ve školce zhoustla. Rodiče se dělili na dva tábory – jedni byli pohoršení, druzí kroutili hlavou nad tím, proč by to mělo vadit, když je Lenka skvělá učitelka. Já sama jsem nevěděla, co si myslet. Byla jsem rozpolcená – na jednu stranu jsem Lence věřila, na druhou stranu jsem cítila tlak ostatních matek.
Jednoho odpoledne jsem přišla pro Aničku dřív a slyšela jsem za dveřmi ředitelny zvýšené hlasy.
„Tohle je nepřijatelné! Jak máme věřit člověku, který… který…“
„Ale vždyť to není trestné! A s dětmi je skvělá!“ bránila ji kolegyně.
„Rodiče jsou pohoršení! Už teď mi psali tři, že chtějí dítě přehlásit jinam!“
Když jsem vešla dovnitř, všichni zmlkli. Paní ředitelka se na mě podívala s únavou v očích.
„Dobrý den… přišla jste pro Aničku? Prosím, ještě chvilku vydržte.“
Vzala jsem Aničku za ruku a šly jsme domů. Cestou jsem přemýšlela, jestli mám právo soudit někoho za to, co dělá ve svém volném čase. Ale zároveň jsem cítila tlak ostatních rodičů – co když mají pravdu? Co když je to špatný příklad?
Večer doma jsem otevřela WhatsApp a četla desítky zpráv:
„Musíme něco udělat!“
„Chci petici za její odchod.“
„Moje dcera už k ní nesmí.“
Bylo mi z toho úzko. Vzpomněla jsem si, jak Anička vyprávěla o tom, jak paní Lenka umí krásně vyprávět pohádky a jak ji naučila zavazovat tkaničky. Byla opravdu tak špatná?
Další den ráno bylo ve školce dusno. Některé děti plakaly, protože jejich rodiče jim zakázali chodit do třídy k Lence. Paní Lenka měla zarudlé oči a snažila se usmívat.
Po obědě přišla paní ředitelka do třídy a oznámila: „Paní učitelka Lenka dnes končí. Děkujeme jí za práci.“
Anička se rozplakala. „Já nechci jinou paní učitelku!“
Doma jsem ji utěšovala a přitom sama bojovala s pocitem viny. Měla jsem se Lence zastat? Měla jsem být hlasem rozumu? Nebo chráním své dítě tím, že mlčím?
Za pár dní se situace ve školce uklidnila, ale atmosféra mezi rodiči zůstala napjatá. Někteří slavili „vítězství“, jiní byli zklamaní. Já sama jsem se cítila prázdná.
Jednou večer mi přišla zpráva od Lenky:
„Děkuji za všechno hezké, co jsme spolu s dětmi prožily. Mrzí mě, že to takhle dopadlo.“
Dlouho jsem koukala na displej a nevěděla, co odepsat.
Teď, když se na to dívám zpětně, pořád nevím, jestli jsme udělali správnou věc. Měla by být osobní svoboda důležitější než předsudky? Nebo jsme opravdu chránili naše děti?
Co byste udělali vy? Myslíte si, že jsme byli příliš přísní – nebo naopak málo zásadoví?