Sestřina seznamovací katastrofa: Hledání lásky ve městě

„Proč to pořád děláš?“ vybuchla jsem, když jsme s Janou seděly v kavárně na rohu Karlova náměstí. „Myslíš si, že když mi najdeš nějakého kluka, všechno bude v pořádku?“ Jana se na mě podívala s úsměvem, který mě vždycky rozčiloval. „Klid, Kláro,“ řekla jemně. „Jen se snažím pomoct. Víš, že babička Barbora pořád mluví o tom, jak bys měla najít někoho vážného.“

Zhluboka jsem se nadechla a podívala se z okna na rušnou ulici. Lidé spěchali kolem, každý ponořený do svého vlastního světa. „Já vím,“ povzdechla jsem si. „Ale to neznamená, že bych měla skočit do náruče prvního chlapa, kterého potkáme.“

Jana se zasmála a pokrčila rameny. „No, možná ne prvního, ale co druhého nebo třetího?“

Přemýšlela jsem o tom, jak jsme se dostaly sem. Jana byla vždycky ta populární, ta, která měla kolem sebe spoustu přátel a obdivovatelů. Já jsem byla spíš tichá a zamyšlená. Když mi Jana navrhla, že mi pomůže najít přítele, byla jsem nadšená. Myslela jsem si, že její šarm a sebevědomí mi pomohou otevřít dveře k novým možnostem. Ale po několika týdnech chození po klubech a kavárnách jsem začínala pochybovat.

„Pamatuješ si na toho kluka z minulého týdne?“ zeptala se Jana a přerušila mé myšlenky. „Ten s těmi modrými očima?“

Přikývla jsem. „Ano, ale byl to jen další z těch, kteří se zajímají jen o povrchní věci.“

Jana si povzdechla. „Možná máš pravdu. Ale co chceš dělat? Čekat na prince na bílém koni?“

Zasmála jsem se. „Ne, ale chci někoho, kdo mě bude chápat a respektovat.“

Jana se zamyslela a pak řekla: „Možná bychom měly změnit taktiku. Co kdybychom zkusily něco jiného?“

„Jako co?“ zeptala jsem se skepticky.

„Co třeba nějaké kulturní akce? Výstavy, koncerty… něco, kde potkáš lidi s podobnými zájmy.“

To znělo rozumněji než další noc v klubu plném hlasité hudby a blikajících světel. „Dobře,“ souhlasila jsem nakonec. „Zkusíme to.“

A tak jsme začaly navštěvovat různé akce po Praze. Bylo to osvěžující změnit prostředí a potkávat lidi, kteří sdíleli naše zájmy. Na jedné výstavě moderního umění jsem potkala Petra. Byl to tichý muž s hlubokým zájmem o umění a literaturu. Strávili jsme hodiny diskuzemi o obrazech a knihách.

Když jsme se loučili, Petr mi dal svou vizitku s pozváním na další výstavu. Cítila jsem motýlky v břiše a poprvé po dlouhé době jsem měla pocit, že by to mohlo být něco víc než jen povrchní známost.

Jana byla nadšená, když jsem jí o Petrovi řekla. „Vidíš? Říkala jsem ti, že to chce jen změnu přístupu,“ usmála se.

Ale jak čas plynul a já trávila více času s Petrem, začala jsem si uvědomovat něco důležitého. I když byl Petr milý a sdíleli jsme mnoho společných zájmů, nebylo tam to jiskření, které jsem hledala.

Jednoho večera jsme seděli v malé kavárně na Malé Straně a já věděla, že musím být upřímná. „Petře,“ začala jsem opatrně, „moc si vážím našeho přátelství a toho, co spolu sdílíme. Ale myslím si, že bychom měli zůstat přáteli.“

Petr se na mě podíval s pochopením v očích. „Chápu,“ řekl tiše. „Někdy je lepší být upřímný hned na začátku.“

Když jsem se vracela domů, cítila jsem smutek i úlevu zároveň. Uvědomila jsem si, že hledání lásky není o nalezení někoho dokonalého podle cizích představ, ale o nalezení někoho, kdo je dokonalý pro mě.

Když jsem dorazila domů, Jana už na mě čekala s hrnkem čaje a chápavým úsměvem. „Jak to šlo?“ zeptala se.

„Dobře,“ odpověděla jsem s úsměvem. „Uvědomila jsem si něco důležitého.“

Jana naklonila hlavu na stranu a čekala na vysvětlení.

„Že láska není o tom najít někoho podle cizích představ,“ řekla jsem pomalu. „Ale o tom najít někoho, kdo je dokonalý pro mě.“

Jana přikývla a objala mě. „To je pravda,“ řekla tiše.

A tak jsem se rozhodla dát si čas a nechat věci plynout přirozeně. Možná to nebude snadné a možná to bude trvat déle než bych chtěla, ale věděla jsem, že nakonec najdu někoho, kdo bude stát za to čekání.

Ale co když je láska opravdu jen o tom čekání na správný okamžik? Možná bychom měli přestat hledat dokonalost a začít hledat opravdovost.