„Přijdu domů a ty mi podáš miminko: Co jsi celý den dělala?“ přemýšlí Karel

Jakmile se přední dveře s vrzáním otevřely, Karel vstoupil do známého chaosu svého domova po dlouhém dni v kanceláři. Hračky byly roztroušené po obývacím pokoji a v pozadí hrála dětská show. Anežka, jeho žena, se dívala z místa, kde seděla na pohovce a kojila jejich šestiměsíčního syna Viléma.

„Konečně jsi doma,“ povzdechla si Anežka, její hlas byl směsí úlevy a vyčerpání. „Tady máš, teď jsi na řadě,“ řekla, když do Karlových náručí opatrně položila ospalého miminka.

Karel, již přetížený, nemohl skrýt svou frustraci. „Co jsi vlastně celý den dělala?“ zeptal se, jeho tón byl obviňující, více než zamýšlel.

Unavené oči Anežky se setkaly s jeho. „Starala jsem se o Viléma,“ ostře odpověděla. „Není to tak jednoduché, jak to vypadá. Možná bys to měl někdy zkusit.“

Poznámka ho zasáhla. „Dobře, proč si na zítra nevyměníme role? Ty půjdeš do práce a já zůstanu doma s ním. Uvidíme, jak těžké to opravdu je,“ odrážel Karel.

Druhé ráno Anežka odešla do Karlovy kanceláře, ve kroku směs obav a vzrušení. Karel mezitím mával na rozloučenou s pocitem sebejistoty. Jak těžké to může být?

Ráno začalo dost hladce. Vilém byl veselý a hravý a Karel měl pocit, že má vše pod kontrolou. Dokonce se mu podařilo umýt snídaňové nádobí a dát prádlo do pračky. Ale jak hodiny ubíhaly, Vilém se stával náladovějším. Jeho pláč byl hlasitější a jeho požadavky častější.

Kolem poledne byl Karel vyčerpaný. Vilém odmítal spát, prádlo bylo zapomenuto a teď smrdělo plísní, a oběd byla série odmítnutých pyré a rozlitého mléka. Dům, který byl ráno uklizený, vypadal jako scéna zkázy.

Karel každých pár minut kontroluje hodiny, odpočítává hodiny, dokud se Anežka nevrátí. Zkoušel všechno, aby Viléma uklidnil – hračky, písničky, procházku kolem bloku – ale nic nefungovalo dlouho. Vyčerpání nastoupilo a Karlova trpělivost se tenčila.

Když Anežka večer konečně přišla domů, našla Karla sedícího na podlaze, držícího plačícího Viléma, oba pokrytí něčím, co vypadalo jako rozmačkaná mrkev. Dům byl v chaosu a Karel na ni pohlédl s poraženeckým výrazem.

„Nemůžu to dělat,“ přiznal, jeho hlas se lámal. „Neměl jsem tušení, jak těžké to je.“

Anežka vzala Viléma do náruče, její tvář se změkčila, když ho jemně houpala. „Je to těžké, že?“ řekla, ne jako výtku, ale jako prosté uznání její každodenní reality.

Karel přikývl, jeho dřívější arogance nahrazena nově nalezeným respektem pro to, co Anežka dělala každý jednotlivý den. „Omlouvám se,“ zamumlal. „Prostě jsem to nepochopil.“

Anežka slabě usmála, vyčerpaná z jejího dne v kanceláři, který také nebyl žádnou procházkou. „Zkusme si navzájem více pomáhat,“ navrhla.

Karel souhlasil, ale napětí mezi nimi tu noc nezmizelo. Oba přemýšleli, jestli jediný den může něco skutečně změnit, nebo jestli je resentiment z neuznaného úsilí a nevyslovených bojů příliš hluboký na to, aby se dal napravit.