„Dcero, proč s ním zůstáváš? Ještě není pozdě odejít“
Před patnácti lety nemohla být paní Nováková šťastnější s volbou své dcery Anny ohledně partnera. Anna byla vždy její pýchou, bystrá a ambiciózní mladá žena, která právě absolvovala právnickou fakultu. Když Anna představila svého přítele Jakuba rodině, paní Nováková byla v sedmém nebi. Jakub byl talentovaný hudebník, hrál na kytaru v místní kapele, která získávala na popularitě. Byl okouzlující, dobrosrdečný a zdálo se, že Annu zbožňuje.
„To je poklad!“ říkávala paní Nováková svým přítelkyním u kávy. „Má tak dobré srdce a je tak talentovaný. Jsem ráda, že Anna našla někoho, kdo ji ocení.“
Vztah Anny a Jakuba rychle rozkvetl. Nastěhovali se k sobě a Anna podporovala Jakubovy sny prorazit v hudebním průmyslu, zatímco sama pracovala neúnavně v prestižní advokátní kanceláři. Byli dokonalý pár, nebo to tak alespoň vypadalo.
Jak roky plynuly, věci se začaly měnit. Jakubova kapela se snažila prorazit a finanční napětí začalo být znát. Anna se stala hlavním živitelem rodiny, pracovala dlouhé hodiny, aby je oba uživila. Jakub, kdysi plný snů a ambicí, se stal stále více skleslým a uzavřeným.
Paní Nováková si všimla změny u své dcery. Anna vypadala stále unavenější, jiskra v jejích očích pohasla pod tíhou odpovědnosti. Snažila se s Annou o tom mluvit, ale Anna to vždy odbyla s tím, že je vše v pořádku.
„Mami, Jakub jen potřebuje čas,“ říkávala Anna. „Prochází těžkým obdobím.“
Ale paní Nováková nebyla přesvědčená. Viděla, kolik toho Anna pro Jakuba obětovala, a dělalo jí to starosti. Chyběla jí ta živá mladá žena, která byla kdysi plná života a ambicí.
Jednoho večera, když seděly spolu na verandě, se paní Nováková rozhodla vyjádřit své obavy.
„Anno, miláčku,“ začala jemně, „vím, že Jakuba miluješ, ale nemohu si pomoci a mám o tebe starost. Pracuješ tak tvrdě a on se zdá, že nepřispívá.“
Anna si povzdechla a podívala se na západ slunce. „Vím, mami. Ale miluji ho. Nemohu ho opustit, když je na dně.“
„Ale co ty?“ naléhala paní Nováková. „Obětovala jsi pro něj tolik. Svoji kariéru, své štěstí… Je tohle opravdu to, co chceš?“
Anna neodpověděla hned. Věděla, že její matka má pravdu, ale myšlenka na odchod od Jakuba jí připadala jako vzdát se všeho, co spolu vybudovali.
Jak měsíce plynuly, věci se jen zhoršovaly. Jakubovo pití bylo častější a jeho nálada se často měnila v hněv. Anna se cítila jako na tenkém ledě kolem něj, snažila se vyhnout dalším hádkám.
Jedné noci po zvlášť ostré hádce seděla Anna sama v jejich ložnici s slzami stékajícími po tváři. Uvědomila si, že se někde po cestě ztratila sama sebe pod tíhou snahy udržet vše pohromadě.
Slova paní Novákové jí zněla v hlavě: „Je tohle opravdu to, co chceš?“
Anna věděla, že musí udělat rozhodnutí. Nebylo to snadné, ale konečně pochopila, že setrvání s Jakubem nepomáhá ani jednomu z nich. Nastal čas odejít a znovu najít samu sebe.
Následující ráno s těžkým srdcem ale novým odhodláním si Anna sbalila věci a opustila byt, který s Jakubem sdílela tolik let. Nebyl to konec, který si přála, když se do něj zamilovala poprvé, ale byl to začátek nové kapitoly pro ni.