„Uvázáni ve společném soužití: Jak zvládat život s partnerem, který je stále doma“

Když jsem se vdala za Jakuba, věděla jsem, že pochází z bohaté rodiny. Jeho rodiče byli velkorysí a jako svatební dar nám věnovali nádherný byt v centru Prahy. Bylo to jako splněný sen, nebo jsem si to alespoň myslela. Byt byl prostorný, s okny od podlahy ke stropu nabízejícími úchvatné výhledy na panorama města. Byl to ten typ místa, o kterém většina lidí může jen snít.

Nejprve se zdálo, že je vše dokonalé. Jakub pracoval z domova jako IT konzultant a já byla nadšená, že ho mám stále poblíž. Trávili jsme dny objevováním města, zkoušením nových restaurací a užíváním si vzájemné společnosti. Ale jak čas plynul, novota se vytratila. Jakubovi rodiče se rozhodli odejít do důchodu do zahraničí a nechali nás, abychom si vedli život sami.

Jakubova práce z domova se stala trvalou a já jsem zjistila, že s ním trávím každou bdělou chvíli. Zpočátku bylo uklidňující mít ho stále kolem sebe. Ale brzy se stěny našeho luxusního bytu začaly cítit jako by se na mě uzavíraly. Neustálá blízkost si začala vybírat svou daň.

Pracuji jako nezávislá spisovatelka, což znamená, že také trávím hodně času doma. Zpočátku jsem si myslela, že bude skvělé mít někoho, s kým mohu sdílet své dny. Ale jak měsíce přecházely v roky, uvědomila jsem si, že být ve stejném prostoru 24/7 je dusivé. Nebyla žádná úniková cesta, žádný čas na to, abychom si chyběli nebo měli vlastní zážitky.

Jakub je úžasný člověk, ale stal se stále více uzavřeným. Zřídka opouští byt, pokud to není naprosto nezbytné. Všechno objednává online, od potravin po oblečení, a dokonce i kadeřník k nám chodí na schůzky. Jeho svět se zmenšil na hranice našeho domova a můj také.

Zkoušela jsem navrhnout, abychom se věnovali koníčkům nebo se přidali do klubů, abychom poznali nové lidi a více se dostali ven, ale Jakub má vždy nějakou výmluvu. Je příliš zaneprázdněný prací nebo příliš unavený z virtuálních schůzek. Cítím se, jako bych žila s duchem, někým, kdo je fyzicky přítomen, ale emocionálně vzdálený.

Izolace si vybírá svou daň na našem vztahu. Častěji se hádáme o malichernosti, které by dříve nevadily. Neustálá blízkost nás přiměla být si více vědomi chyb a zvyků toho druhého. Není prostor pro soukromí nebo osobní prostor.

Začala jsem chodit ven sama častěji, jen abych měla trochu prostoru k nadechnutí. Navštěvuji přátele, chodím na dlouhé procházky po Letné nebo trávím hodiny v kavárně jen proto, abych byla mezi lidmi. Ale pokaždé, když se vrátím domů, tíha naší situace mě opět zasáhne.

Miluji Jakuba, ale jsem vyčerpaná z toho být ve stejné místnosti celý den, každý den. Náš kdysi živý vztah působí stagnujícím a vyčpělým dojmem. Byt, který kdysi působil jako dar, nyní působí jako zlatá klec.

Netuším, co nás čeká v budoucnosti. Doufám, že najdeme způsob, jak znovu zažehnout jiskru a vytvořit nějakou vzdálenost, která nám umožní si jeden druhého vážit znovu. Ale prozatím jsem uvázaná ve společném soužití a toužím po nádechu čerstvého vzduchu.