Sama a bez peněz: Můj partner zmizel se vším

Bylo chladné úterní ráno, když jsem se probudila a zjistila, že druhá strana postele je prázdná. Nejprve jsem si myslela, že můj partner, Petr, šel na ranní běh nebo připravuje snídani dole. Ale když jsem scházela po schodech, ticho v domě mi napovědělo, že něco není v pořádku. Nebyla cítit vůně kávy ani zvuk vyskakujícího toustovače. Jen ticho.

Zavolala jsem na Petra, ale žádná odpověď nepřišla. Panika začala narůstat, když jsem si všimla, že u dveří chybí jeho běžecké boty a klíče od auta nejsou na háčku. Popadla jsem telefon a vytočila Petrovo číslo, ale ozval se jen robotický hlas oznamující, že číslo již není v provozu.

Zmatena a vystrašená jsem se rozhodla zkontrolovat náš společný bankovní účet online. Srdce mi kleslo, když jsem viděla zůstatek: 0 Kč. Každá koruna, kterou jsme za roky ušetřili, byla pryč. Pocítila jsem vlnu nevolnosti, když jsem si uvědomila, že Petr vzal všechno.

V omámení jsem se posadila na gauč a snažila se zpracovat, co se právě stalo. Hlavou mi vířily otázky: Proč by to Petr udělal? Kam mohl jít? Jak mě mohl nechat s ničím?

V tu chvíli mi telefon zavibroval s textovou zprávou od mé nejlepší kamarádky, Jany. „Ahoj, jsi v pořádku? Slyšela jsem, že se něco stalo s Petrem,“ stálo v ní. Rychle jsem odpověděla a požádala ji, aby přišla.

Během půl hodiny byla Jana u mých dveří s obličejem plným starostí. Jakmile vstoupila dovnitř, zhroutila jsem se a řekla jí všechno, co se stalo. Trpělivě poslouchala a nabízela kapesníky a utěšující slova.

„Nemohu uvěřit, že by to Petr udělal,“ řekla Jana a nevěřícně kroutila hlavou. „Musíš to nahlásit na policii a možná se poradit s právníkem.“

Její slova dávala smysl, ale myšlenka na právní řízení mě děsila. Stále jsem se potýkala s emocionální zradou a finanční devastací, kterou Petr způsobil.

Během následujících dnů mi Jana pomohla zvládnout praktické záležitosti. Šly jsme na policejní stanici podat oznámení, i když jsem měla malou naději na získání peněz zpět. Policista si zapsal mé prohlášení a ujistil mě, že udělají vše pro to, aby Petra našli.

Také jsem se setkala s právníkem, který mi vysvětlil mé možnosti, i když byly omezené vzhledem k tomu, že jsme s Petrem nebyli legálně manželé. Právník navrhl podat občanskoprávní žalobu, ale varoval mě, že to může být dlouhý a nákladný proces bez záruky úspěchu.

Jak dny přecházely v týdny, snažila jsem se přizpůsobit nové realitě. Účty se hromadily a bez úspor nebo příjmu od Petra jsem musela vzít více směn v práci jen abych vyšla s penězi. Stres byl neúprosný a byly noci, kdy jsem ležela vzhůru pohlcená hněvem a smutkem.

Jana zůstala mým opěrným bodem během této zkoušky, pravidelně mě kontrolovala a pomáhala kdykoli mohla. Ale i přes její podporu jsem cítila ohromující pocit osamělosti a zrady, kterého bylo těžké se zbavit.

Měsíce ubíhaly bez jakékoli zprávy od Petra nebo pokroku od policie. Bylo jasné, že ho možná nikdy neuvidím ani neuvidím naše úspory znovu. Uvědomění bylo hořkou pilulkou k polknutí, ale donutilo mě soustředit se na obnovu svého života od nuly.

Přestěhovala jsem se do menšího bytu, abych snížila výdaje a začala chodit na terapeutická sezení, abych pomohla zpracovat své emoce. Byla to pomalá a bolestivá cesta, ale každý den přinesl malou míru uzdravení.

I když můj příběh nemá šťastný konec, naučil mě o odolnosti a důležitosti mít podpůrný systém. I když možná nikdy nepochopím, proč Petr udělal to, co udělal, naučila jsem se najít sílu v sobě a vážit si lidí, kteří stáli při mně během mých nejtemnějších dnů.