„Po přečtení zprávy od mé tchyně přemýšlím, zda je rozvod jedinou možností“

Od útlého věku jsem byla učena, že láska překoná vše. Moji rodiče, středoškolští milenci, měli manželství, které se zdálo vzdorovat všem překážkám. Když jsem tedy potkala Jakuba během druhého ročníku na Karlově univerzitě, byla jsem přesvědčena, že jsme předurčeni k podobné pohádce. Oba jsme studovali literaturu a naše společná vášeň pro knihy a poezii rychle rozkvetla v hluboké spojení.

Jakub nebyl bohatý; jeho rodina žila skromně v malém městě na Moravě. Ale to mi nikdy nevadilo. Zdědila jsem útulný byt v Praze od své babičky, který se stal naším útočištěm. Strávili jsme tam nespočet nocí sněním o naší společné budoucnosti.

Vzali jsme se během posledního ročníku, malý obřad jen s blízkými přáteli a rodinou. Moji rodiče nás podporovali, i když vyjádřili obavy z toho, že se bereme tak mladí. Ale já byla zamilovaná a věřila jsem, že to je vše, co potřebujeme.

První roky byly blažené. Oba jsme našli práci v nakladatelství a naše životy se zdály být na správné cestě. Jak čas plynul, začaly se v našem vztahu objevovat jemné trhliny. Jakubova matka, Lenka, začala hrát stále více rušivou roli v našich životech.

Lenka byla silná osobnost—názorová a panovačná. Měla silné názory na to, jak bychom měli žít naše životy a nebála se je vyjádřit. Zpočátku jsem se snažila její komentáře brát jako dobře míněné rady. Ale jak čas plynul, její slova se stala kritičtějšími a zraňujícími.

Zlom nastal jednoho večera, když Jakub omylem nechal svůj telefon na kuchyňské lince, zatímco šel běhat. Na obrazovce se objevila zpráva od Lenky. Zvědavost mě přemohla a otevřela jsem ji.

Zpráva byla dlouhá a podrobná, popisovala všechny způsoby, jakými si myslela, že jako manželka selhávám. Kritizovala vše od mých kariérních rozhodnutí po mé schopnosti vést domácnost. Ale nejvíce mě ranilo její naznačení, že by Jakubovi bylo lépe beze mě.

Seděla jsem tam ohromená a zlomená. Když se Jakub vrátil, konfrontovala jsem ho s tou zprávou. Zdál se být upřímně překvapený a ujistil mě, že nesdílí názory své matky. Ale škoda už byla napáchána. V mé mysli byl zasazen semínko pochybností.

Během následujících měsíců se věci mezi mnou a Jakubem staly napjatými. Častěji jsme se hádali, často o malichernosti, které by nás dříve nikdy neobtěžovaly. Láska, která kdysi působila nezlomně, nyní působila křehce a nejistě.

Začala jsem zpochybňovat vše—naše manželství, svou vlastní hodnotu a zda láska skutečně stačí k udržení vztahu. Myšlenka na rozvod, kdysi nemyslitelná, se začala vkrádat do mých myšlenek.

Jednoho večera po další ostré hádce s Jakubem o zasahování jeho matky jsem se ocitla sama v našem bytě. Seděla jsem na gauči a zírala na stěny, které kdysi působily jako domov, ale nyní jako vězení.

Uvědomila jsem si, že musím učinit rozhodnutí. Zůstat v manželství, kde se cítím nedoceněná a neustále souzená, nebylo zdravé pro nikoho z nás. Ale myšlenka opustit Jakuba, muže, kterého jsem kdysi považovala za svou spřízněnou duši, byla děsivá.

Když jsem tam seděla a přemýšlela o své budoucnosti, pochopila jsem, že někdy láska nestačí. Někdy je nejlepší věc, kterou pro sebe můžete udělat, odejít od něčeho, co vám způsobuje bolest.

Druhý den ráno jsem s těžkým srdcem zavolala rozvodovému právníkovi.