„Milující svá vnoučata, ale bojující s rodičovskými rozhodnutími mého syna“

Vždy jsem snila o tom, že budu babičkou, a když můj syn a jeho žena měli děti, byl to jeden z nejšťastnějších okamžiků mého života. Moje vnoučata jsou okouzlující, plná energie a zvědavosti, a vážím si každé příležitosti strávit s nimi čas. Nicméně, i když je zbožňuji, stále více mě znepokojuje styl výchovy mého syna.

Kdykoli navštívím jejich domov, mám pocit, jako bych vstoupila do víru. Děti neustále pobíhají, křičí na celé kolo a za sebou nechávají stopu hraček a svačin. Není to jen hluk nebo nepořádek, co mě znepokojuje; je to nedostatek hranic a disciplíny, který se zdá být normou v jejich domácnosti.

Snažila jsem se jemně napomenout děti, když se chovají nevhodně, navrhovala jsem jim používat vnitřní hlas nebo jim připomínala, aby po sobě uklidily. Ale pokaždé se na mě podívají nevinnýma očima a řeknou: „Táta říká, že je to v pořádku.“ Je to skličující slyšet, zvláště když vím, že trochu struktury by jim mohlo pomoci vyrůst v respektující a zodpovědné jedince.

Můj syn však má jinou filozofii. Věří v to, že dětem poskytne svobodu vyjadřovat se bez omezení. I když chápu důležitost podpory kreativity a nezávislosti, obávám se, že tento přístup vede k nedostatku respektu k pravidlům a autoritě.

Při jedné návštěvě situace vyvrcholila. Děti hrály hru, která zahrnovala házení polštářů po obývacím pokoji. Požádala jsem je, aby přestaly, než se něco rozbije, ale ignorovaly mě. Když jsem mírně zvýšila hlas, abych upoutala jejich pozornost, můj syn zasáhl. Řekl mi, že si jen hrají a že bych je měla nechat být.

Cítila jsem se frustrovaná a poněkud podkopaná a snažila jsem se mu později večer vysvětlit své obavy. Vyjádřila jsem, jak důležité je pro děti naučit se hranicím a respektu k majetku druhých. Ale on mé obavy smetl ze stolu s tím, že jeho děti jsou prostě děti a že se naučí ve svém vlastním čase.

Tato trvající situace mě nechává bezmocnou a poněkud odcizenou. Nechci nic jiného než podporovat svého syna a jeho rodinu, ale je těžké to udělat, když jsou naše názory na výchovu tak odlišné. Obávám se, že pokud to takto bude pokračovat, děti by mohly čelit problémům ve škole nebo ve společenských situacích, kde jsou pravidla přísněji dodržována.

Přes své obavy jsem si uvědomila, že mohu udělat jen málo pro změnu názoru mého syna. Je odhodlaný vychovávat své děti po svém a i když mě to bolí, musím respektovat jeho rozhodnutí jako rodiče. Vše, co mohu udělat, je být tu pro svá vnoučata, nabízet lásku a vedení kdykoli je to možné s nadějí, že jednoho dne pochopí důležitost rovnováhy mezi svobodou a zodpovědností.