Nepoužitá sekačka a promarněná příležitost

V tiché čtvrti Javorovice, kde jsou trávníky stejně pečlivě upravené jako živé ploty, jsem se ocitl v menší nesnázi. Moje stará sekačka definitivně dosloužila a můj dvůr vypadal spíše jako džungle než předměstský trávník. Když jsem přemýšlel o svých možnostech, nemohl jsem si nevšimnout sekačky mého souseda Tomáše, která nevyužitá stála v jeho garáži. Byla to robustní mašina, která už zažila lepší časy, ale stále měla dost života před sebou.

Tomáš a já jsme vždycky vycházeli dobře. Vyměňovali jsme si zdvořilosti přes plot a občas si dali pivo v teplý letní večer. Takže jsem si myslel, že by neuškodilo naznačit mu mou situaci s trávníkem. „Ahoj Tomáši,“ řekl jsem jedno odpoledne, když jsme oba byli venku, „vidím, že tvoje sekačka už dlouho nebyla venku. Moje se právě rozbila a jsem trochu v úzkých.“

Tomáš se zasmál: „Jo, už jsem ji dlouho nepoužil. Ale nikdy nevíš, kdy ji budeš zase potřebovat.“ Dal mi vědoucí pohled a dodal: „Je vždycky dobré mít zálohu.“

Přikývl jsem, chápal jsem jeho postoj, ale doufal jsem, že mi ji nabídne půjčit. „Pravda,“ odpověděl jsem, „ale jen tam sedí a sbírá prach.“

Tomáš pokrčil rameny: „Lepší být v bezpečí než litovat, že?“

Nemohl jsem s tou logikou nesouhlasit, ale nemohl jsem si pomoct a cítil jsem se trochu zklamaný. Sekačka tam jen stála nevyužitá, zatímco moje tráva dál divoce rostla. V následujících dnech jsem se snažil najít jiná řešení. Půjčil jsem si starou ruční sekačku od jiného souseda, ale byla to dřina a moc to nepomohlo zkrotit neposednou trávu.

Pak přišel nečekaný zvrat událostí. O pár dní později se přes Javorovice přehnala bouře s prudkým větrem a silným deštěm. Následující ráno, když jsem prohlížel škody na svém dvoře, všiml jsem si něčeho zvláštního. Tomášova garážová vrata byla otevřená a jeho sekačka byla pryč. Šel jsem se podívat, jestli je vše v pořádku.

Tomáš stál na příjezdové cestě a vypadal zmateně. „Bouře musela otevřít vrata,“ vysvětlil. „A někdo tu sekačku vzal.“

Cítil jsem bodnutí viny za to, jak moc jsem po ní toužil. „To mě mrzí,“ řekl jsem upřímně.

Tomáš si povzdechl: „Asi jsem ji měl používat častěji nebo ji alespoň zamknout.“

Když jsme tam stáli v tichu, uvědomil jsem si, že někdy držení věcí „pro jistotu“ může vést k promarněným příležitostem a nečekaným ztrátám. Tomášova neochota půjčit sekačku ho stála víc, než očekával.

Na konci jsme ani jeden nedosáhli toho, co jsme chtěli. Tomáš přišel o svou záložní sekačku a já zůstal s přerostlým dvorem a bez snadného řešení na obzoru. Byla to lekce o důležitosti štědrosti a rizicích přílišného lpění na věcech.

Když jsem se vracel domů, nemohl jsem si pomoct a přemýšlel jsem o tom, jak by věci mohly být jiné, kdyby byl Tomáš ochoten sdílet. Někdy nám věci, které držíme pevně v rukou, mohou proklouznout mezi prsty právě ve chvíli, kdy to nejméně čekáme.