„Moje dcera mi každý měsíc posílá peníze: Prosí mě, abych to neříkala jejímu manželovi“

Pamatuji si den, kdy nás můj manžel opustil, jako by to bylo včera. Moje dcera, Anna, byla sotva roční. Odešel beze slova a nechal mě, abych se postarala o sebe a naše dítě. Dny, které následovaly, byly jedny z nejtemnějších v mém životě. Neměla jsem práci, úspory ani rodinu poblíž, na kterou bych se mohla spolehnout. Jedinou věcí, která mě držela nad vodou, byl malý dům, který jsem zdědila po své matce. Nebylo to moc, ale byl to střecha nad hlavou.

Vychovávat Annu sama bylo náročné, ale také to byla nejodměňující zkušenost mého života. Vyrostla z ní laskavá, inteligentní a pracovitá žena. Vynikala ve škole a získala dobrou práci ve městě. Nemohla jsem být pyšnější.

Před několika lety se Anna vdala za muže jménem Jan. Zdál se být dost milý, ale vždycky na něm bylo něco, co mě znepokojovalo. Byl kontrolující a měl výbušnou povahu kvůli maličkostem. Anna mě ujišťovala, že ji miluje a že jsou spolu šťastní, ale nemohla jsem se zbavit pocitu, že něco není v pořádku.

Asi rok po jejich svatbě mi Anna začala každý měsíc posílat peníze. Zpočátku to byla jen malá částka, ale časem se z toho stala významná suma. Řekla mi, že je to na pomoc s účty a abych se nemusela o nic starat. Byla jsem samozřejmě vděčná, ale také jsem se cítila provinile. Nechtěla jsem, aby měla pocit, že se o mě musí starat.

Jednoho dne mi Anna zavolala v slzách. Prosila mě, abych Janovi neříkala o penězích, které mi posílá. Řekla, že by byl zuřivý, kdyby to zjistil a že by to způsobilo problémy v jejich manželství. Slíbila jsem jí, že neřeknu ani slovo.

Jak měsíce plynuly, Anniny návštěvy byly stále méně časté. Když přišla, vždycky vypadala unaveně a vystresovaně. Snažila jsem se s ní o tom mluvit, ale odbývala mě s tím, že je jen zaneprázdněná prací.

Pak jedné noci mi zavolala Anna. Plakala a zněla vyděšeně. Řekla, že Jan zjistil o penězích a dostal záchvat vzteku. Obvinil ji z toho, že před ním něco skrývá a vyhrožoval jí odchodem, pokud mi nepřestane posílat peníze. Anna byla zdrcená. Řekla, že neví, co má dělat a že se cítí uvězněná.

Řekla jsem jí, aby přišla domů, že něco společně vymyslíme. Ale ona řekla, že ho nemůže opustit, že ho miluje navzdory všemu. Moje srdce pro ni pukalo.

Následující měsíce byly rozmazané obavami a bezmocí. Anna mi přestala posílat peníze a naše rozhovory byly napjaté. Vypadala vzdáleně a nešťastně, ale nemohla jsem nic dělat.

Jednoho večera mi zavolali z nemocnice. Anna byla přijata s vážnými zraněními. Řekli mi, že to vypadá jako nehoda, ale já věděla své. Když jsem ji viděla ležet v té nemocniční posteli, pohmožděnou a zlomenou, věděla jsem, že za to může Jan.

Anna přežila, ale už nikdy nebyla stejná. Přestěhovala se zpět ke mně domů, ale světlo v jejích očích bylo pryč. O tom, co se stalo, mluvila jen zřídka a když ano, bylo jasné, že viní sebe.

Přála bych si říct, že tento příběh má šťastný konec, ale nemá. Anna je stále se mnou, ale je stínem osoby, kterou bývala. Jan nikdy nečelil žádným důsledkům za to, co udělal a Anna odmítá podat žalobu.

Jsem hrdá na svou dceru za její sílu a odolnost, ale také mi láme srdce za život, který kvůli němu ztratila.