„Můj bratr se mnou roky nemluvil, a teď se chce nastěhovat. Nevím, co dělat“

Když můj otec zemřel, bylo mi pouhých 16 let a mému bratrovi, Jakubovi, bylo 24. Náš otec byl vždy tím, kdo držel naši malou rodinu pohromadě. Na smrtelné posteli přiměl Jakuba slíbit, že se o mě postará. Pamatuji si ten vážný výraz na Jakubově tváři, když přikývl, slzy mu stékaly po tvářích. Ale po pohřbu se věci změnily.

Jakub se téměř okamžitě odstěhoval z našeho rodinného domu. Řekl, že potřebuje prostor na truchlení a vyřešení svých věcí. Zpočátku jsem to chápala. Oba jsme byli zdrceni ztrátou našeho otce. Ale dny se změnily v týdny a týdny v měsíce. Jakub přestal odpovídat na mé hovory a zprávy. Nakonec z mého života úplně zmizel.

Zůstala jsem sama, abych se proplétala zbytkem svých dospívajících let bez jakékoli rodinné podpory. Procházela jsem střední školou s obtížemi a pracovala na částečný úvazek, abych si vydělala na živobytí. Vysoká škola byla vzdáleným snem, který jsem si nemohla dovolit. Cítila jsem se opuštěná a zrazená jedinou osobou, která měla být pro mě.

Utekly roky a já si vybudovala vlastní život. Našla jsem si stabilní práci, přátele, kteří se stali jako rodina, a dokonce jsem našetřila dost na to, abych si mohla pronajmout malý byt. Smířila jsem se s tím, že Jakub už není součástí mého života.

Pak jsem z ničeho nic dostala zprávu od Jakuba. Omluvil se za to, že zmizel, a řekl, že se chce znovu spojit. Vysvětlil, že řešil své vlastní problémy a potřeboval čas na uzdravení. Zeptal se, jestli bychom se mohli setkat a promluvit si.

Byla jsem váhavá, ale souhlasila jsem s tím, že se setkáme v místní kavárně. Když jsem ho uviděla, bylo to jako dívat se na cizince. Vypadal starší, více unavený životem. Povídali jsme si hodiny a doháněli vše, co jsme v životech jeden druhého zmeškali. Zpočátku to bylo nepříjemné, ale byly chvíle, kdy to vypadalo, že jsme zase sourozenci.

Po několika setkáních Jakub přišel s překvapivou zprávou. Ztratil práci i byt a neměl kam jít. Zeptal se, jestli by se mohl nastěhovat ke mně, dokud se nepostaví na nohy. Srdce mi kleslo. Nevím, co říct.

Na jedné straně byl mým bratrem a cítila jsem povinnost mu pomoci. Na druhé straně jsem nemohla zapomenout na to, jak mě opustil v době, kdy jsem ho nejvíce potřebovala. Myšlenka na to, že bych s ním znovu žila, přinesla zpět veškerou bolest a zášť, kterou jsem za ty roky pohřbila.

Řekla jsem mu, že potřebuji čas na rozmyšlenou. Té noci jsem nemohla spát. Vzpomínky na naše dětství mi zaplavily mysl—jak ty dobré časy, tak ty špatné. Přemýšlela jsem o tom, jak těžké bylo přežít sama a jak moc jsem od té doby vyrostla.

Nakonec jsem se rozhodla, že ho nemohu nechat nastěhovat ke mně. Rány byly stále příliš čerstvé a nebyla jsem připravena mu úplně odpustit. Když jsem mu sdělila své rozhodnutí, vypadal zdrceně, ale řekl, že to chápe.

Stále jsme občas v kontaktu, ale náš vztah zůstává napjatý. Někdy přemýšlím, jestli jsem udělala správné rozhodnutí. Ale hluboko uvnitř vím, že ochrana mého vlastního blaha musela být na prvním místě.