„Bratr Odmítá Dát Mámu do Domova Důchodců: Ale Ani Ji Nechce Vzít K Sobě. Cítím se Vinná, Jako bych Byla Špatná Dcera“

Poslední tři měsíce mě bratr dohání k šílenství kvůli naší mámě. Po mrtvici trpí psychickými problémy, zapomíná mnoho věcí a péče o ni je velmi náročná. Chová se v podstatě jako malé dítě a já na to nemám sílu ani čas. Nejlepším řešením se zdá být nalezení domova důchodců, ale můj bratr je proti tomu zásadně proti. Nechce, aby šla do domova důchodců, ale také ji odmítá vzít k sobě. Tato situace mě nechává cítit se vinnou, jako bych byla špatná dcera.

Můj bratr a já jsme vždy měli komplikovaný vztah. Když jsme vyrůstali, nikdy jsme si nebyli zvlášť blízcí, ale většinou jsme spolu vycházeli. Nicméně od máminy mrtvice se věci zhoršily. Neustále mě kritizuje za to, že vůbec navrhuji dát ji do domova důchodců, obviňuje mě z toho, že jsem sobecká a necitlivá. Ale on nechápe, jak těžké je starat se o ni sama.

Mámin stav se od mrtvice výrazně zhoršil. Má problémy s pamětí, často je zmatená a někdy mě ani nepoznává. Je srdcervoucí ji takto vidět, ale je to také neuvěřitelně vyčerpávající. Pracuji na plný úvazek a mám dvě malé děti, o které se musím starat. Prostě nemám čas ani energii poskytovat péči, kterou potřebuje.

Snažila jsem se to vysvětlit bratrovi, ale odmítá poslouchat. Trvá na tom, že bychom ji měli nechat doma a starat se o ni sami. Ale když ho požádám, aby pomohl více nebo ji vzal k sobě, vždy má nějakou výmluvu. Je příliš zaneprázdněný prací, nemá dostatek místa v domě nebo prostě nezvládne stres. Je to neuvěřitelně frustrující a nespravedlivé.

Cítím se jako mezi mlýnskými kameny. Na jedné straně nechci dát mámu do domova důchodců, protože vím, jak moc tu myšlenku nenávidí. Ale na druhé straně nemohu pokračovat v péči o ni sama bez obětování svého vlastního blaha a blaha své rodiny. Ta vina je ohromující. Cítím se jako selhávající dcera, protože jí nemohu poskytnout péči, kterou potřebuje.

Prozkoumala jsem různé domovy důchodců v naší oblasti a jsou tam opravdu dobré s vynikající pověstí. Ale pokaždé, když to zmíním bratrovi, okamžitě mě umlčí. Obviňuje mě z toho, že se snažím zbavit naší mámy a říká, že myslím jen na sebe. Je to zraňující a nespravedlivé, protože opravdu chci pro ni to nejlepší.

Dokonce jsem navrhla najmout profesionálního pečovatele, který by k nám domů docházel a pomohl nám, ale bratr i tuto myšlenku zavrhl. Říká, že je to příliš drahé a že bychom se o ni měli být schopni postarat sami. Ale realita je taková, že nemůžeme. Alespoň já nemohu.

Stres z této situace si vybírá daň na mém duševním zdraví. Jsem neustále úzkostná a napjatá a cítím se jako bych chodila po skořápkách kolem bratra. Nevím, jak dlouho to ještě vydržím. Něco musí ustoupit.

Přála bych si, aby existovalo snadné řešení, ale není tomu tak. Ať udělám cokoli, někdo bude nespokojený. Pokud dám mámu do domova důchodců, bratr mi to nikdy neodpustí. Ale pokud budu pokračovat ve snaze starat se o ni sama, bojím se, že dosáhnu bodu zlomu.

Mám svou mámu velmi ráda a láme mi srdce ji takto vidět. Ale musím také myslet na své vlastní blaho a blaho své rodiny. Je to nemožná situace a nevím, jaké je správné řešení.

Prozatím mohu jen brát věci den po dni a doufat, že nějak najdeme řešení, které bude fungovat pro všechny.