Manžel Varoval Před Rozmazlenou Dcerou Šéfa. Věděla Jsem, že Tato Schůzka Bude Katastrofa, a Měla Jsem Pravdu

Když mi manžel, Tomáš, řekl o nadcházející narozeninové oslavě svého šéfa, byla jsem zpočátku nadšená. Byla to příležitost setkat se s jeho kolegy a jejich rodinami a myslela jsem si, že to bude příjemný večer. Tomáš však rychle zchladil mé nadšení varováním.

„Jen abys věděla,“ řekl, „můj šéf má dceru jménem Ema. Je jí pět let a je velmi roztomilá, ale také neuvěřitelně rozmazlená. Připrav se na nějaké drama.“

Přikývla jsem a snažila se zůstat otevřená. Koneckonců, jak špatná může být jedna malá holčička? Ale jak se blížil den oslavy, nemohla jsem se zbavit pocitu, že tato schůzka bude katastrofa.

Oslava se konala v domě Tomášova šéfa, rozlehlé vile v luxusní čtvrti. Když jsme kráčeli po příjezdové cestě, slyšela jsem zvuky dětí hrajících si a dospělých povídajících si. Vypadalo to jako typické rodinné setkání.

Byli jsme srdečně přivítáni Tomášovým šéfem, panem Novákem, a jeho manželkou, kteří nás představili svému synovi, oslavenci, a jejich dceři Emě. Ema byla skutečně rozkošná, s kudrnatými blond vlasy a velkýma modrýma očima. Měla na sobě krajkové růžové šaty a třpytivé boty, které klapaly na dřevěné podlaze, když chodila.

„Ahoj, Emo,“ řekla jsem s úsměvem. „Jsem Jana. Ráda tě poznávám.“

Ema si mě prohlédla od hlavy k patě a pak se otočila k matce. „Maminko, chci nové šaty jako má ona,“ požadovala.

Paní Nováková se nervózně zasmála. „Možná k tvým dalším narozeninám, miláčku.“

Vyměnila jsem si pohled s Tomášem, který mi dal vědět pohledem. To byl jen začátek.

Jak večer pokračoval, Emčino chování bylo stále těžší ignorovat. Vyváděla kvůli nejmenším věcem, od toho, že nedostala největší kus dortu, až po to, že chtěla otevřít dárky svého bratra. Pokaždé se její rodiče snažili ji uklidnit sliby budoucích odměn nebo tím, že jí vyhověli.

V jednu chvíli se Ema rozhodla, že si chce hrát s novým domečkem pro panenky, který dostal její bratr jako dárek k narozeninám. Když jí to odmítl půjčit, začala křičet na celé kolo a vrhla se na podlahu v záchvatu vzteku.

„Emo, prosím,“ řekl pan Novák a snažil se ji uklidnit. „Je to narozeninový den tvého bratra. Musíš se podělit.“

„Nechci se dělit!“ křičela Ema. „Chci to teď!“

Tomáš a já jsme sledovali s nevěřícným pohledem, jak pan Novák nakonec ustoupil a podal domeček Emě. Oslavenec vypadal sklesle, ale neřekl ani slovo.

V tu chvíli jsem se cítila neuvěřitelně nepříjemně. Bylo jasné, že Ema je zvyklá dostat vše po svém bez ohledu na okolnosti. Nemohla jsem si pomoct a litovala jsem jejího bratra, který vypadal smířený s výbuchy své sestry.

Jak večer pokračoval, věci se jen zhoršovaly. Ema se rozhodla, že chce jít ven do zahrady hrát si, i když už byla tma a chladno. Když jí rodiče řekli ne, stejně vyběhla ven a pan Novák ji musel honit.

„Tomáši,“ zašeptala jsem, „myslím, že bychom měli odejít.“

Přikývl na souhlas. „Řekněme rychle sbohem a zmizme odsud.“

Nalezli jsme pana Nováka a jeho manželku v zahradě, jak se snaží přemluvit Emu zpět dovnitř. Po rychlém rozloučení jsme zamířili k autu.

Když jsme jeli domů v tichu, nemohla jsem si pomoct a cítila jsem úlevu, že večer skončil. Tomáš prolomil ticho jako první.

„Omlouvám se za to,“ řekl. „Netušil jsem, že to bude tak špatné.“

„To není tvoje chyba,“ odpověděla jsem. „Ale myslím, že je bezpečné říct, že schůzky s Emou jsou mimo hru.“

Oba jsme se zasmáli, ale byl to dutý zvuk. Večer byl jasnou připomínkou toho, že ne všechna rodinná setkání končí šťastně.