„Jako matka si zasloužím podíl na výdělcích své dcery: Moje oběť by měla být odměněna“

Vychovávat dítě sama nikdy není snadné, ale já to dokázala. Jsem hrdá na ženu, kterou se moje dcera stala, a věřím, že si zasloužím podíl na jejím úspěchu. Koneckonců, obětovala jsem pro ni všechno.

Jmenuji se Lenka a žiji v malém městě v Česku. Moje dcera, Eva, je nyní úspěšnou softwarovou inženýrkou v Praze. Ale naše cesta sem nebyla vůbec hladká.

Evina otec, Jan, nás opustil, když jí bylo pouhých šest měsíců. Jednoho večera odešel a už se nikdy nevrátil. Zůstala jsem s dítětem na krku a bez podpory. Moji rodiče zemřeli už před lety a Janova rodina s námi po jeho odchodu nechtěla mít nic společného.

Musela jsem opustit svou práci recepční, protože jsem si nemohla dovolit školku. Žili jsme z vládní podpory a z jakýchkoli příležitostných prací, které jsem našla. Uklízela jsem domy, hlídala děti jiných lidí a dokonce pracovala v noci v místní restauraci, když už byla Eva dost stará na to, aby zůstala doma sama.

Byly dny, kdy jsem nejedla, aby Eva měla dost jídla. Nosila jsem stejné oblečení roky, zatímco jsem se starala o to, aby měla vše potřebné do školy. Účastnila jsem se každé rodičovské schůzky, každého školního představení a každého fotbalového zápasu. Byla jsem tam pro ni, když plakala kvůli šikaně a oslavovala její vítězství.

Když Eva získala stipendium na prestižní univerzitu, byla jsem nadšená. Měla jsem pocit, že všechny mé oběti se konečně vyplácí. Studovala pilně a hned po škole získala dobře placenou práci. Přestěhovala se do Prahy a začala žít život, který jsem pro ni vždycky snila.

Ale teď, když sedím sama v našem malém domě v Česku, nemohu si pomoci a cítím, že si zasloužím víc než jen hrdost na její úspěchy. Zasloužím si podíl na jejích výdělcích. Koneckonců, byla to moje tvrdá práce a oběť, která ji dostala tam, kde je dnes.

O tomto jsem mluvila s Evou během jedné z jejích návštěv doma. Byla šokovaná a zraněná. Řekla mi, že tvrdě pracovala pro svůj úspěch a že si zaslouží užívat plody své práce. Řekla, že mi finančně pomůže, pokud to budu potřebovat, ale nemůže mi pravidelně dávat část svého příjmu.

Cítila jsem se zrazená. Jak mohla nevidět, že všechno, co má, je díky mně? Vzdala jsem se svého mládí, svých snů a svého pohodlí pro ni. Myslela jsem si, že to pochopí a ocení.

Náš vztah je od té doby napjatý. Eva volá méně často a když už volá, naše rozhovory jsou krátké a nepříjemné. Občas pošle peníze, ale není to totéž jako pocit ocenění a uznání.

Vím, že někteří lidé si mohou myslet, že jsem nerozumná nebo chamtivá, ale neprošli si tím, čím já. Necítili bolest z toho sledovat své dítě uspět, zatímco oni sami zůstávají na stejném místě jako před lety.

Nechci Evě brát její úspěch; jen chci být uznána za svou roli v něm. Je to příliš mnoho na to žádat?

Když tu sedím v našem starém domě obklopená vzpomínkami na minulost, nemohu si pomoci a cítím hluboký pocit ztráty. Nejen za životem, který jsem mohla mít, ale i za vztahem s mou dcerou, který se zdá být stále více vzdálený.