„Nechci hlídat své vnoučata: Proč to moje snacha nechápe?“

Když jsem minulý rok odešla do důchodu, těšila jsem se na to, že konečně budu mít čas pro sebe. Po desetiletích tvrdé práce a výchovy vlastních dětí jsem cítila, že jsem si zasloužila právo odpočívat a věnovat se svým zájmům. Moje snacha, Jana, však má zřejmě jiné plány.

Od chvíle, kdy oznámila své těhotenství, Jana začala naznačovat, jak moc bude potřebovat pomoc, až se dítě narodí. Nejprve jsem se snažila být zdvořilá a nevyjadřovat se přímo, ale jak se blížil termín porodu, její narážky byly stále přímější. Říkala věci jako: „Bude skvělé mít tě kolem, abys pomohla s miminkem,“ nebo „Nevím, jak bychom to zvládli bez tebe.“

Rozhodla jsem se, že je čas vyjasnit situaci. Jednoho večera jsem pozvala Janu a svého syna Petra na večeři. Po jídle jsem se zhluboka nadechla a řekla: „Potřebuji s vámi oběma mluvit o něčem důležitém.“

Dívali se na mě očekávavě a já pokračovala: „Chci, abyste věděli, že i když jsem nadšená z toho, že budu babičkou, nechci být chůvou. Pracovala jsem tvrdě celý život a teď, když jsem v důchodu, chci si užívat svůj volný čas. Doufám, že to pochopíte.“

Janě spadl úsměv z tváře a Petr vypadal nepříjemně. „Ale mami,“ řekl, „opravdu jsme s tebou počítali. Školka je tak drahá a nemůžeme si dovolit chůvu na plný úvazek.“

„To chápu,“ odpověděla jsem, „ale musíte najít jiné řešení. Ráda navštívím a strávím čas se svým vnoučetem, ale nechci být zodpovědná za každodenní péči o dítě.“

Jana toho moc neřekla, ale bylo vidět, že je rozrušená. V následujících týdnech se stala stále více odtažitou. Když se dítě narodilo, nezavolala mi hned. Dozvěděla jsem se to prostřednictvím textové zprávy od Petra.

Když jsem je konečně navštívila v nemocnici, Jana se mnou sotva promluvila. Beze slova mi podala dítě a pak se opět věnovala svému telefonu. Petr se snažil vést malou konverzaci, ale bylo jasné, že situace je napjatá.

Jak měsíce plynuly, situace se nezlepšila. Jana zřídka přivedla dítě na návštěvu a když ano, vždy vypadala napjatě a nešťastně. Petr se snažil situaci urovnat, ale bylo jasné, že Jana mi vyčítá, že jsem nepomohla.

Jednoho dne mi zavolal Petr. Zněl frustrovaně a unaveně. „Mami,“ řekl, „Jana opravdu bojuje. Je pořád vyčerpaná a má pocit, že všechno dělá sama. Nemůžeš prostě trochu víc pomoci?“

Cítila jsem bodnutí viny, ale stála jsem si za svým rozhodnutím. „Omlouvám se, Petře,“ řekla jsem, „ale rozhodla jsem se. Musím se také starat o sebe.“

Rozhovor skončil na špatné notě a náš vztah byl od té doby napjatý. Jana a Petr nakonec najali chůvu na částečný úvazek, ale napětí mezi námi zůstává.

Často přemýšlím, jestli jsem udělala správné rozhodnutí. Na jedné straně věřím ve stanovení hranic a péči o své vlastní potřeby. Na druhé straně nemohu necítit pocit ztráty. Můj vztah s mým synem a jeho rodinou už nikdy nebude stejný.

Na konci dne nejsou žádné snadné odpovědi. Rozhodla jsem se upřednostnit své vlastní blaho, ale stálo mě to určitou cenu. Někdy znamená dělat to nejlepší pro sebe přijmout fakt, že ne každý pochopí nebo souhlasí s vašimi rozhodnutími.