„Dva Týdny Jsem Pečovala o Svého Vnuka, Ale Snacha Mi Nepoděkovala a Udělala Scénu: Řekla, že Mám Špatný Přístup k Výchově“

Před několika týdny mi kolem desáté večer zazvonil telefon. Byl to můj syn, Petr, a zněl zoufale. „Mami, Janu odvezli sanitkou do nemocnice. Nikdo nemůže pohlídat malého. Můžeš nám pomoci?“ ptal se s hlasem plným obav.

Bez váhání jsem mu řekla, aby přivezl dítě ke mně. Během dvaceti minut Petr dorazil ke mně domů s malým Tomáškem, jejich sedmiměsíčním synem. „Prosím, mami, potřebujeme tvou pomoc; nikdo jiný tu není,“ prosil mě, když mi předával tašku s věcmi pro dítě a spěchal zpět k autu, aby následoval sanitku.

Vzala jsem Tomáška do náruče a ujistila Petra, že všechno bude v pořádku. Sama jsem vychovala tři děti a cítila jsem se jistá, že zvládnu péči o dítě na pár dní. Netušila jsem však, že se tyto dny promění ve dva vyčerpávající týdny.

Janin stav byl vážnější, než se původně zdálo. Musela podstoupit operaci a potřebovala čas na zotavení. Během těch dvou týdnů jsem dělala vše pro to, aby byl Tomášek šťastný a zdravý. Krmila jsem ho, měnila mu pleny, hrála si s ním a dokonce mu zpívala ukolébavky, aby usnul. Bylo to únavné, ale také obohacující trávit tolik času se svým vnukem.

Věci se však zhoršily, když byla Jana konečně propuštěna z nemocnice. Petr přišel vyzvednout Tomáška a vřele mi děkoval za pomoc. Ale když Jana dorazila později večer pro Tomáškovy věci, byla všechno jen ne vděčná.

„Proč jsi mu dávala tuhle značku mléka? My ji nikdy nepoužíváme!“ vyštěkla na mě, když prohledávala tašku s věcmi pro dítě.

„Neměla jsem jinou možnost; nenechali jste žádné instrukce,“ odpověděla jsem klidně, snažíc se situaci uklidnit.

„A proč má na sobě tyhle oblečky? Nejsou jeho velikosti!“ pokračovala s rostoucím hlasem.

„Jano, dělala jsem to nejlepší, co jsem mohla za daných okolností,“ řekla jsem s pocitem ubývající trpělivosti.

Ale Jana neskončila. „Nemáš ponětí, jak se starat o dítě! Tvoje metody jsou zastaralé a škodlivé!“ křičela.

Byla jsem zaskočená. Strávila jsem dva týdny péčí o Tomáška bez jediné stížnosti a teď jsem za to byla kritizována. „Je mi líto, že to tak cítíš, ale dělala jsem to, co jsem považovala za nejlepší,“ řekla jsem tiše.

Jana vyběhla z domu s Tomáškem v náručí a nechala mě stát tam v šoku. Očekávala jsem alespoň poděkování za své úsilí, ale místo toho jsem se setkala s hněvem a kritikou.

Následující dny byly těžké. Petr mi zavolal, aby se omluvil za Janino chování, ale necítila jsem se o nic lépe. Celá zkušenost mě přiměla zpochybňovat své schopnosti jako pečovatelky a cítit se nedoceněná.

Na konci jsem si uvědomila, že někdy, bez ohledu na to, jak moc se snažíte pomoci, to pro některé lidi nebude dostatečné. A to je v pořádku. Udělala jsem pro Tomáška to nejlepší a to je to nejdůležitější.