„Voláš jen, když potřebuješ hlídání“: Co jsem řekla své dceři

Jana seděla ve svém oblíbeném křesle, tom u okna, které mělo výhled na malou zahrádku, o kterou se léta starala. Telefon zazvonil a ona se podívala na displej. Volala její dcera, Eva. Jana si hluboce povzdechla, než zvedla sluchátko.

„Ahoj, mami,“ ozval se Evy hlas, zněl vesele, ale spěšně.

„Ahoj, Evo,“ odpověděla Jana a snažila se udržet neutrální tón.

„Mami, potřebuju laskavost,“ začala Eva a Jana si téměř dokázala představit prosebný pohled své dcery skrz telefon. „Můžeš pohlídat Lindu tento víkend? Musím pracovat přesčasy a nemůžu nikoho jiného najít.“

Janě se sevřelo srdce. Bylo to vždycky stejné. Eva volala jen tehdy, když něco potřebovala, obvykle hlídání. Jana svou vnučku Lindu milovala nade vše, ale nemohla se zbavit pocitu, že je využívaná.

„Evo,“ začala Jana pomalu a pečlivě volila slova, „voláš mi jen tehdy, když potřebuješ hlídání. Nikdy nemluvíme o ničem jiném.“

Na druhé straně linky bylo ticho. „To není pravda, mami,“ protestovala Eva slabě.

„Je to pravda,“ trvala na svém Jana. „Kdy jsi mi naposledy volala jen proto, abys zjistila, jak se mám? Nebo abychom si popovídaly o tvém životě? Vždycky jde jen o pomoc s Lindou.“

Eva si povzdechla. „Mami, víš, jak jsem zaneprázdněná. Mezi prací a péčí o Lindu sotva mám čas pro sebe.“

„To chápu,“ řekla Jana tiše. „Ale mám pocit, že jsem pro tebe důležitá jen tehdy, když něco potřebuješ.“

Následovalo další dlouhé ticho. Jana slyšela slabé zvuky Lindy hrající si v pozadí. Tu malou holčičku milovala tolik a nenáviděla ten pocit.

„Mami, omlouvám se,“ řekla nakonec Eva. „Nechci tě tak cítit. Jen… od rozvodu to bylo těžké.“

Janě se sevřelo srdce pro její dceru. Věděla, jak těžký byl rozchod pro Evu a Lindu. Ale také věděla, že jejich vztah byl napjatý už dávno před rozvodem.

„Vím, že to bylo těžké,“ řekla Jana jemně. „Ale musíme pracovat i na našem vztahu. Chci být tu pro tebe a Lindu, ale ne jen jako chůva.“

Eva neodpověděla hned. Když promluvila, její hlas byl měkčí, téměř poražený. „Rozumím, mami. Pokusím se zlepšit.“

Jana chtěla věřit své dceři, ale podobné sliby už slyšela dříve. Věděla, že činy mluví hlasitěji než slova.

„Dobře,“ řekla nakonec Jana. „Pohlídám Lindu tento víkend. Ale prosím, zkusme si povídat častěji. Nejen když něco potřebuješ.“

„Budu, mami,“ slíbila Eva.

Když Jana zavěsila telefon, cítila směs úlevy a smutku. Milovala svou dceru a vnučku nade vše, ale nemohla se zbavit pocitu, že je brána jako samozřejmost. Doufala, že se věci změní, ale hluboko uvnitř si nebyla jistá, zda se to někdy stane.

Víkend přišel a odešel. Jana strávila vzácný čas s Lindou hraním her a čtením příběhů. Ale když přišla nedělní večer a Eva si ji přišla vyzvednout, nebylo žádné srdečné povídání ani slib lepšího vztahu. Jen rychlé poděkování a uspěchané rozloučení.

Jana je sledovala odcházet a cítila známou bolest na hrudi. Věděla, že pro Lindu tu bude vždycky, bez ohledu na okolnosti. Ale nemohla si pomoct a přemýšlela, jestli se její vztah s Evou někdy skutečně uzdraví.