„Jedno vnouče stačí!“: Moje tchyně řekla, že mé dítě je zbytečné

Vždycky jsem věděla, že moje tchyně, Jana, je obtížná žena. Ale nic mě nemohlo připravit na okamžik, kdy řekla: „Jedno vnouče stačí!“ hned poté, co jsem jí oznámila, že jsem těhotná. Bylo to, jako by mi vrazila dýku do srdce. Cítila jsem se neuvěřitelně nepříjemně a zraněně a věděla jsem, že tohle je poslední kapka v našem už tak napjatém vztahu.

Můj manžel, Petr, byl předtím ženatý. Má syna, Jakuba, z prvního manželství. Po rozvodu nechal vše své bývalé ženě, Lucii, a vrátil se k matce jen s jedním kufrem. Bylo to pro něj těžké období, ale nakonec si pronajal byt a začal znovu budovat svůj život. To je doba, kdy jsme se potkali a zamilovali se do sebe.

Když jsem zjistila, že jsem těhotná, byla jsem nadšená. Nemohla jsem se dočkat, až tu novinu sdělím Petrovi a našim rodinám. Petr byl nadšený a podporující, ale já jsem byla nervózní z toho, jak to říct Janě. Vždycky ke mně byla chladná a věděla jsem, že stále vzpomíná na Lucii jako na dokonalou snachu.

Den, kdy jsme se rozhodli Janě oznámit novinu, jsme šli k ní na večeři. Když jsme seděli u stolu, sebrala jsem odvahu sdělit naši radostnou zprávu. „Jano, jsem těhotná,“ řekla jsem s úsměvem a očekávala alespoň zdvořilé gratulace.

Místo toho Janina tvář zchladla. „Jedno vnouče stačí,“ řekla suše. „Další nepotřebujeme.“

Byla jsem ohromená. Nemohla jsem uvěřit tomu, co slyším. Petr se snažil zasáhnout, ale Jana pokračovala: „Jakub je moje jediné vnouče a tak to zůstane. Další dítě nám jen zkomplikuje život.“

Slzy mi vyhrkly do očí, když jsem si uvědomila, že Jana nevidí mé dítě jako součást rodiny. Viděla mé dítě jako zbytečné, jako překážku. Cítila jsem vlnu hněvu a smutku.

Petr vstal a řekl: „Mami, to stačí. To je naše dítě a měla bys být šťastná za nás.“

Ale Jana byla neoblomná. „Další vnouče nepotřebuji,“ zopakovala.

Opustili jsme její dům tu noc poražení a zlomení. Petr se mě snažil utěšit, ale nemohla jsem setřást pocit odmítnutí. Jak může být někdo tak krutý?

Jak mé těhotenství pokračovalo, Janin postoj se nezměnil. Odmítala uznat mé dítě nebo projevit jakýkoli zájem o mé těhotenství. Bylo jasné, že naše dítě nikdy nepřijme.

Když se narodila naše dcera Eliška, Jana ani nepřišla do nemocnice nás navštívit. Poslala pohlednici s obecným přáním, ale působilo to prázdně a neupřímně.

Postupem času si napětí v našem vztahu s Janou vybralo svou daň. Petr a já jsme se rozhodli přerušit s ní styky kvůli našemu duševnímu zdraví a blahu naší dcery. Bylo to těžké rozhodnutí, ale věděli jsme, že je správné.

Janino odmítnutí našeho dítěte zanechalo na naší rodině trvalou jizvu. Snažili jsme se jít dál a vytvořit pro Elišku milující prostředí, ale bolest z odmítnutí její babičkou vždy zůstávala v pozadí.

Nakonec jsme se naučili, že někdy, bez ohledu na to, jak moc se snažíte, nemůžete změnit něčí srdce. Janina slova mezi námi vytvořila propast, kterou už nikdy nešlo zacelit. Naše rodina nikdy nebude celá kvůli jejímu odmítnutí přijmout naše dítě.