„Mami, vadilo by ti, kdybych přijela a zůstala pár týdnů?“: Zdá se, že dohazovač je opět na návštěvě

Paní Nováková si užívala ranní kávu, když jí zazvonil telefon. Volala její dcera Ema z bytu v Praze. Paní Nováková odpověděla veselým: „Ahoj, miláčku!“

„Ahoj, mami,“ Emův hlas zněl napjatě. „Vadilo by ti, kdybych přijela v pondělí a zůstala pár týdnů?“

Paní Nováková byla překvapená, ale rychle odpověděla: „Samozřejmě, že mi to nevadí. Přijeď. Je všechno v pořádku?“

Ema váhala, než odpověděla: „Jo, jen si potřebuji odpočinout od města.“

Paní Nováková svou dceru znala natolik dobře, aby cítila, že něco není v pořádku. Ema byla vždy nezávislá a málokdy žádala o pomoc. Přemýšlela, co ji může trápit.

Jak se blížilo pondělí, paní Nováková připravila pokoj pro hosty a naplnila lednici Emčinými oblíbenými jídly. Nemohla se zbavit pocitu, že za Emčinou návštěvou je něco víc.

Když Ema dorazila, vypadala vyčerpaně. Její obvykle jasné oči byly matné a zdálo se, že zhubla. Paní Nováková ji pevně objala a řekla: „Jsem tak ráda, že jsi tady.“

Ema se nuceně usmála a odpověděla: „Já taky, mami.“

Během následujících dnů se paní Nováková snažila přimět Emu, aby se svěřila s tím, co ji trápí. Ema jen říkala, že potřebuje nějaký čas mimo město a práci. Paní Nováková ji nenutila, ale bedlivě ji sledovala.

Jednoho večera při večeři se Ema konečně zhroutila. „Mami, nevím, co mám dělat,“ vzlykala.

Paní Nováková přes stůl vzala Emu za ruku. „Řekni mi, co se děje, miláčku.“

Ema se zhluboka nadechla a začala vysvětlovat. Poslední rok chodila s mužem jménem Marek. Zpočátku se zdálo všechno dokonalé. Byl okouzlující, úspěšný a pozorný. Ale časem se stal kontrolujícím a manipulativním. Kritizoval její vzhled, sledoval její telefonní hovory a izoloval ji od přátel.

„Myslela jsem si, že to zvládnu,“ řekla Ema skrz slzy. „Ale zhoršilo se to. Začal se objevovat v práci bez ohlášení a sledoval mě, když jsem šla ven s přáteli.“

Srdce paní Novákové bolelo pro její dceru. „Proč jsi mi to neřekla dřív?“ zeptala se jemně.

„Styděla jsem se,“ přiznala Ema. „Nechtěla jsem, abys si myslela, že se o sebe nedokážu postarat.“

Paní Nováková stiskla Emu ruku uklidňujícím způsobem. „Nemusíš tím procházet sama. Společně to vyřešíme.“

Následující den pomohla paní Nováková Emě kontaktovat linku pomoci pro oběti domácího násilí a najít podpůrnou skupinu pro ženy v podobných situacích. Také diskutovaly o získání soudního zákazu přiblížení proti Markovi.

Přes jejich snahu Marek pokračoval v obtěžování Emy. Posílal výhružné zprávy a nechával hlasové zprávy plné hněvu a obvinění. Ema byla stále více úzkostná a uzavřená.

Jednou večer, když sledovaly televizi, ozvalo se hlasité zaklepání na dveře. Srdce paní Novákové bušilo, když šla otevřít. Na verandě stál Marek s tváří zkřivenou vztekem.

„Kde je?“ požadoval.

Paní Nováková stála pevně a odpověděla rozhodně: „Musíš odejít.“

Marek ji odstrčil stranou a vtrhl do domu. Ema vykřikla, když ji chytil za ruku a snažil se ji odtáhnout ven.

„Pusť mě!“ křičela.

Paní Nováková zavolala 158, ale než policie dorazila, Marek už utekl s Emou v závěsu.

Dny se změnily v týdny bez jakékoliv zprávy od Emy nebo Marka. Paní Nováková byla zoufalá strachy a obávala se nejhoršího.

Konečně jednoho večera zaklepalo na dveře. Paní Nováková je otevřela a našla tam policistu s vážným výrazem.

„Je mi líto vás informovat,“ začal, „ale našli jsme vaši dceru.“

Emu našli v odlehlé oblasti mimo město s těžkými známkami zneužívání na těle. Marek byl zatčen a obviněn z několika trestných činů.

Svět paní Novákové se zhroutil, když se snažila pochopit ztrátu své milované dcery. Dům byl prázdnější než kdy předtím.

V následujících měsících se paní Nováková věnovala zvyšování povědomí o domácím násilí a podpoře dalších obětí na počest Emčiny památky.