„Moje tchyně odešla po nečekané návštěvě: Můj manžel mě obvinil, že jsem jí nenabídla kávu“

Můj vztah s tchyní, Janou, byl vždycky trochu napjatý. Je to obecně dobrý člověk—upřímná, laskavá a štědrá. Dokonce si myslím, že mě má ráda. Ale jedna věc na její povaze mě trápí: drží zášť příliš dlouho. Trvalo mi, než jsem si to uvědomila. Na začátku mého manželství s Petrem jsem si myslela, že se to časem zlepší, ale nikdy se to opravdu nestalo.

Jedno sobotní odpoledne jsem byla doma sama a užívala si vzácný okamžik klidu a ticha. Petr šel vyřídit nějaké pochůzky a já jsem doháněla čtení. Najednou zazvonil zvonek. Nečekala jsem nikoho, takže jsem byla trochu překvapená. Když jsem otevřela dveře, stála tam Jana, moje tchyně, s přísným výrazem ve tváři.

„Ahoj, Jano,“ pozdravila jsem ji a snažila se znít vesele navzdory svému překvapení. „Pojď dál.“

Vešla dovnitř beze slova a posadila se na pohovku. Viděla jsem, že ji něco trápí, ale nevěděla jsem co. Rozhodla jsem se jí dát prostor a nechat ji promluvit, až bude připravená.

Po několika minutách trapného ticha konečně promluvila. „Chtěla jsem jen vidět, jak se máte,“ řekla, ale její tón naznačoval něco jiného.

„Mám se dobře, děkuji,“ odpověděla jsem. „A co ty?“

Pokrčila rameny a rozhlédla se po místnosti, vyhýbajíc se očnímu kontaktu. Cítila jsem, jak se napětí stupňuje, ale nevěděla jsem, jak ho uvolnit. Přemýšlela jsem o tom, že bych jí nabídla něco k pití, ale rozhodla jsem se proti tomu, myslela jsem si, že možná nemá náladu na malé řeči.

V tu chvíli vešel Petr. Vypadal překvapeně, že vidí svou matku, ale rychle se vzpamatoval. „Mami, co tady děláš?“ zeptal se.

„Chtěla jsem vás jen zkontrolovat,“ odpověděla stručně.

Petr se na mě podíval a já viděla otázku v jeho očích. Pokrčila jsem rameny, naznačujíc, že také nemám tušení, co se děje.

Jana náhle vstala. „Měla bych jít,“ řekla a zamířila ke dveřím.

„Počkej, mami,“ zavolal za ní Petr. „Co je špatně?“

Otočila se a zamračila se na mě. „Ani jsi mi nenabídla šálek kávy,“ vyštěkla a vyrazila ven a práskla za sebou dveřmi.

Stála jsem tam v šoku, nevěděla jsem, co říct nebo udělat. Petr se na mě otočil s pohledem plným zklamání. „Proč jsi jí nic nenabídla?“ zeptal se.

„Nemyslela jsem si, že by něco chtěla,“ odpověděla jsem obranně. „Vypadala rozrušeně od chvíle, kdy vešla.“

„To není omluva,“ řekl rozzlobeně. „Víš, jaká je.“

Cítila jsem slzy v očích. „Omlouvám se,“ zašeptala jsem, ale on už se ode mě odvrátil.

Zbytek dne byl napjatý a nepříjemný. Petr se mnou sotva mluvil a když ano, bylo jasné, že je stále naštvaný. Snažila jsem se vysvětlit svou stranu příběhu, ale neměl zájem poslouchat.

Tu noc jsme leželi v posteli a ticho mezi námi bylo ohlušující. Nemohla jsem se zbavit pocitu strachu, který mi seděl v žaludku. Věděla jsem, že věci už nikdy nebudou stejné.