„Proč jsem zakázala své dceři rozvod: Neuvědomuje si, jak dobře se má“

Od chvíle, kdy pochopila pojem manželství, měla má dcera, Eliška, jeden cíl: vdát se za bohatého muže. Nezáleželo jí na tom, jaký je to člověk, pokud jí mohl poskytnout život, o kterém snila. Vždycky mě to znepokojovalo, ale nemohla jsem ji úplně vinit. Její otec, můj bývalý manžel, jí vštípil přesvědčení, že finanční jistota je v životě to nejdůležitější.

Eliščin otec, Richard, byl úspěšný podnikatel, který často bral vše z našeho domova, aby financoval své podniky. Zanechal nás s málem a já musela pracovat na několika místech, abych nás udržela nad vodou. Eliška viděla tento boj a přísahala, že tak nikdy žít nebude. Chtěla život plný pohodlí a lehkosti a věřila, že sňatek s bohatým mužem je cesta k jeho dosažení.

Když Eliška potkala Jana, úspěšného podnikatele, myslela si, že vyhrála jackpot. Jan byl okouzlující, štědrý a co je nejdůležitější, bohatý. Rychle se vzali a Eliška měla zdánlivě vše, co kdy chtěla: krásný dům, luxusní auta a nekonečnou zásobu značkového oblečení. Na povrchu se jejich život zdál dokonalý.

Ale jak čas plynul, začaly se objevovat trhliny. Jan byl často na služebních cestách a nechával Elišku dlouho samotnou. Když byl doma, byl vzdálený a zaujatý prací. Eliška se mi svěřila, že se cítí osamělá a nenaplněná. Chybělo jí emocionální spojení, které v manželství doufala.

Přes tyto problémy jsem nemohla necítit, že se Eliška má stále lépe než většina lidí. Měla finanční jistotu a pohodlný životní styl – věci, které jsem jí nikdy nemohla poskytnout. Snažila jsem se ji přesvědčit, že každé manželství má své vzestupy a pády a že by se měla soustředit na to pozitivní.

Nicméně Eliščina nespokojenost rostla. Začala mluvit o rozvodu a říkala, že už nemůže žít v manželství bez lásky. Byla jsem zděšená. Představa, že zahodí vše, na čem tak tvrdě pracovala, byla pro mě nesnesitelná. Snažila jsem se ji přesvědčit a připomínala jí boje, které jsme zažily, když byla mladší.

„Eliško,“ řekla jsem jednoho večera, když jsme seděly v jejím přepychovém obývacím pokoji, „nemáš tušení, jak dobře se máš. Pamatuješ si, jak těžké to pro nás bylo? Teď máš vše, co jsi kdy chtěla.“

„Ale mami,“ odpověděla s očima plnými slz, „nemám lásku. Nemám štěstí.“

Nevěděla jsem, co říct. Vždycky jsem věřila, že finanční jistota je klíčem ke štěstí, ale vidět svou dceru tak nešťastnou mě přimělo zpochybnit vše. Přesto jsem nemohla setřást strach z toho, že pokud opustí Jana, skončí stejně jako já – bojující o přežití.

Nakonec se Eliška rozhodla. Podala žádost o rozvod navzdory mým protestům. Proces byl dlouhý a bolestivý a vzal si svou daň na nás obou. Eliška se přestěhovala do malého bytu a začala pracovat jako nezávislá grafická designérka, aby se uživila.

Uběhly měsíce a já sledovala, jak Eliška bojuje s tím vyjít s penězi. V některých ohledech se zdála šťastnější, ale také více stresovaná a unavená než kdy předtím. Nemohla jsem si pomoci cítit pocit viny a smutku. Tlačila jsem ji příliš tvrdě k tomu zůstat v manželství, které ji činilo nešťastnou? Nebo jsem ji nedokázala připravit na tvrdou realitu života bez finanční jistoty?

Eliščin příběh nemá šťastný konec – alespoň zatím ne. Stále se snaží najít svou cestu a zjistit, co ji skutečně činí šťastnou. Co se mě týče, zůstávám zápasit s uvědoměním si toho, že možná jsem nevěděla, co je pro mou dceru nejlepší.