„Moje Tchyně Je Na Nás Už Tři Měsíce Naštvaná: Jeli Jsme na Dovolenou Místo Financování Její Rekonstrukce Domu“

Moje tchyně, Alena, nám už tři měsíce dává ledové rameno. Kořen jejího hněvu spočívá v našem rozhodnutí vzít si tolik potřebnou dovolenou místo toho, abychom jí předali část našich úspor na rekonstrukci jejího domu. Alenin dům je v naprosto dobrém stavu, ale má představu, že každých pět let musí dům projít kompletní přeměnou.

Alena je žena mnoha rozmarů. Ráda utrácí za nejnovější technologie, značkové oblečení a časté návštěvy lázní. Když jde o utrácení vlastních peněz, nemá žádné výčitky svědomí. Když ale přijde na zlepšení domova, očekává, že účet zaplatíme my.

Před třemi měsíci jsme se s manželem Petrem rozhodli vzít si pauzu od hektického života a vyrazit na dovolenou na Havaj. Na tento výlet jsme šetřili více než rok. Měl to být čas pro nás na odpočinek a znovuobjevení spojení. Netušili jsme, že naše rozhodnutí vyvolá bouři zášti od Aleny.

Když jsme Aleně oznámili naše plány na dovolenou, byla rozzuřená. „Jak můžete myslet na dovolenou, když můj dům potřebuje rekonstrukci?“ požadovala. Snažili jsme se vysvětlit, že její dům je ve výborném stavu a nepotřebuje žádné okamžité opravy, ale nechtěla o tom ani slyšet.

„Víte, že věřím v udržování věcí čerstvých a aktualizovaných,“ trvala na svém. „Dům by měl být renovován každých pět let a od poslední rekonstrukce uplynulo přesně pět let.“

Petr a já jsme stáli pevně na svém. Vysvětlili jsme, že jsme na tuto dovolenou šetřili dlouho a že potřebujeme pauzu. Také jsme jí připomněli, že má dostatek peněz na financování vlastních rekonstrukcí, pokud je skutečně považuje za nezbytné.

Alena nebyla s naší odpovědí spokojena. Obvinila nás z toho, že jsme sobečtí a bezohlední. „Nemohu uvěřit, že byste dali přednost své dovolené před mými potřebami,“ zuřila.

Přes její hněv jsme pokračovali s našimi plány na dovolenou. Strávili jsme dva blažené týdny na Havaji, užívali si slunce, písku a moře. Bylo to všechno, co jsme si přáli a ještě víc. Ale když jsme se vrátili domů, setkali jsme se s ledovou zdí ticha od Aleny.

Poslední tři měsíce s námi Alena sotva promluvila. Když už ano, obvykle to bylo proto, aby udělala jízlivé poznámky o našem „sobeckém“ rozhodnutí. Odmítla přijít na rodinné večeře a dokonce vynechala důležité rodinné události.

Petr je zlomený chováním své matky. Snažil se s ní několikrát spojit, ale ona zůstává tvrdohlavě rozzlobená. „Nechápu, proč nemůže vidět věci z našeho pohledu,“ říká s frustrací v hlase.

Cítím se také provinile, ale také věřím, že jsme měli plné právo si tu dovolenou vzít. Tvrdě pracujeme a zasloužíme si užívat plody naší práce. Není fér očekávat od Aleny, že obětujeme naše štěstí pro její rozmary.

Jak měsíce ubíhají, propast mezi námi a Alenou nevykazuje žádné známky hojení. Její hněv vrhá stín na naše životy a ztěžuje nám užívat si i ty nejjednodušší chvíle radosti. Jsme bezradní ohledně toho, co dělat dál.

Na konci se zdá, že naše rozhodnutí upřednostnit naše vlastní blaho přišlo za vysokou cenu. Vztah s mou tchyní už možná nikdy nebude stejný a bolest z tohoto uvědomění je něco, s čím budeme muset žít.