„Sousedka, která vždy klepala pro dobroty“

Anna se právě přestěhovala do svého nového bytu v klidné čtvrti v Praze. Čerstvě po vysoké škole a začínající svou první práci jako zdravotní sestra v místní nemocnici, byla nadšená z této nové kapitoly svého života. Byt byl malý, ale útulný, a to bylo vše, co si mohla dovolit za svůj skromný plat. Rodiče jí pomohli s kaucí a ona byla odhodlaná zvládnout to sama.

Jedno slunečné odpoledne, když Anna vybalovala poslední krabice, ozvalo se zaklepání na dveře. Otevřela je a našla tam starší ženu s vřelým úsměvem.

„Dobrý den, miláčku! Jsem paní Nováková, vaše sousedka z protějšího bytu,“ řekla žena vesele. „Chtěla jsem vás jen přivítat v domě.“

Anna se usmála zpět, vděčná za přátelské gesto. „Děkuji, paní Nováková. Ráda vás poznávám.“

Oči paní Novákové se rozzářily, když se rozhlédla po Annině bytě. „Vidím, že se ještě zabydlujete. Kdybyste něco potřebovala, neváhejte se na mě obrátit.“

Během následujících týdnů paní Nováková občas přišla na návštěvu nebo přinesla nějaké domácí sušenky. Anna si společnosti vážila a užívala si jejich rozhovory. Nicméně netrvalo dlouho a návštěvy paní Novákové nabraly jiný tón.

Jednoho večera, když Anna připravovala večeři po dlouhé směně v nemocnici, ozvalo se známé zaklepání na dveře. Otevřela je a našla tam paní Novákovou s očekávajícím výrazem ve tváři.

„Ahoj, Anno! Nemáš nějaké občerstvení? Mám trochu hlad,“ řekla paní Nováková.

Překvapená Anna zaváhala, ale pak přikývla. „Jistě, mám nějaké chipsy a sušenky. Hned vám je přinesu.“

Tvář paní Novákové se rozzářila, když jí Anna podala pytlík chipsů a pár sušenek. „Děkuji ti, miláčku! Jsi tak hodná.“

To se stalo pravidelným jevem. Každých pár dní paní Nováková zaklepala na Anniny dveře a žádala o občerstvení nebo dobroty. Zpočátku Anně nevadilo se podělit, ale časem to začalo být břemenem. Její rozpočet na potraviny byl napjatý a nemohla si dovolit neustále rozdávat jídlo.

Jednoho večera, po obzvlášť vyčerpávajícím dni v práci, uslyšela Anna opět známé zaklepání. S povzdechem otevřela dveře a našla tam opět paní Novákovou.

„Ahoj, Anno! Máš ještě ty lahodné sušenky?“ zeptala se paní Nováková s nadějným úsměvem.

Anna se zhluboka nadechla a pokusila se vysvětlit jemně. „Paní Nováková, moc mě to mrzí, ale nemůžu vám pořád dávat občerstvení. Můj rozpočet je dost napjatý.“

Úsměv paní Novákové zmizel a nahradil ho výraz zklamání a bolesti. „Ach, chápu. Neuvědomila jsem si, že je to takový problém.“

S pocitem viny ale i frustrace Anna přikývla. „Omlouvám se, ale musím být opatrná s výdaji.“

Paní Nováková odešla beze slova a Anna pocítila záchvěv lítosti. Několik dní poté paní Novákovou neviděla a když se potkaly na chodbě, starší žena ji sotva vzala na vědomí.

Jak týdny plynuly v měsíce, Anna si všimla, že návštěvy paní Novákové úplně ustaly. Cítila směs úlevy a smutku. Chyběly jí jejich rozhovory, ale věděla, že nemůže podporovat někoho jiného, když sama zápasila.

Jednoho dne, když Anna odcházela do práce, viděla před domem zaparkovanou sanitku. Srdce jí kleslo, když si uvědomila, že je to pro paní Novákovou. Později se od jiného souseda dozvěděla, že paní Nováková byla převezena do nemocnice kvůli podvýživě a zanedbání.

Anna pocítila hluboký pocit viny a smutku. Snažila se nastavit hranice, ale neuvědomila si, jak moc na ní paní Nováková spoléhala nejen kvůli občerstvení.

Na konci Anna získala tvrdou lekci o složitosti laskavosti a odpovědnosti. Pokračovala ve svém životě v bytě, ale nesla si s sebou tíhu této zkušenosti a stále přemýšlela, jestli mohla udělat víc.